Cesta do Říše středu
Den první 13.-14. července 2007
Tak nevím kde mam začít. Dobrodružná cesta nastala už v Praze, kde jsem dorazil na letiště na poslední chvíli a tak na mne už nezbyla letenka v ekonomické třídě. Na odbavování se mi omlouvali, že mne bohužel, musí dát do business class. Škoda, že se to nestalo až na letu z Budapešti do Pekingu. Ale i tak jsem si užil pohodlí horních deseti tisíc. :-) Ti chudáci měli jen nějakou bagetu, kdežto já si debužíroval na kaviáru a lososu a parmské šunce. Každou chvíli se chodila letuška ptát, jestli ještě něco nepotřebuji. Ale na cestě do Pekingu mi rychle spadl hřebínek. V Budapešti jsem málem nestihl přestup a pak jsem se kroutil devět hodin na sedadle a nemohl si natáhnout nohy.
Do Pekingu jsme přiletěli v šest hodin místního času, takže u vás pravě odbíjela půlnoc. Nad letištěm byla hustá mlha a pilot s námi docela drsně fláknul o přistávací dráhu. Naštěstí ten kolos ukočíroval, takže když jsme zabrzdili, začala čínská část cestujících tleskat. Asi znají i tvrdší přistáni a byli rádi, že to dopadlo ještě tak dobře.
Počasí na letišti: mlha, vysoká vlhkost a teplota okolo 25 stupňů. Slunce nikde. Odbavení byla děsná noční mura. Na vše fronty, nutnost vyplnit asi tři formuláře. Pak jsem si šel vyměnit peníze a hned jsem přišel o 40 juanů, o které mne zkasírovali jako poplatek za výměnu. Jsou to pěkní vydřiduši. Když jsem to vše překonal, šel jsem hledat taxíka. Z materiálu ke konferenci jsem věděl, že taxík stojí asi 100 juanů, takže když mne odchytil první chlapík a chtěl asi 400, tak jsem se začal málem hystericky smát. Hned chtěl smlouvat, a když jsem mu řekl sto, tak zase kroutil nesouhlasně hlavou on. Myslel jsem, že se taxikáři o mne budou prát, a že dostanu svou cenu, ale nějak se k tomu neměli, tak jsem šel směrem k autobusům, abych (jak je v Číně zvykem) si zachoval svou tvář. Měl jsem štěstí, protože tam byly autobusy, které jezdily z letiště do města a jedna linka mela zastávku hned vedle hotelu, kde se koná konference. Můj hotel byl podle mapy nedaleko, tak jsem si říkal, že to v pohodě dojdu. Jízdenka stála jen 16 juanů, takže jsem se cítil jako vítěz. To jsem ale netušil, že ikdyž vystoupím na správné zastávce, že to automaticky ještě neznamená, že najdu bez problémů svůj hotel. Mapy, které jsem dostal z konference, se ukázaly být hodně schematickými a nápisy v latince Číňané taky hodně šetří. Takže svůj hotel jsem našel až asi po hodině a půl chození, poté co mne místní, kteří měli občas problém vůbec přečíst název hotelu v latince, posílali téměř od čerta k ďáblu. Nakonec jsem se trochu zorientoval a nabral správný směr. Pak se mne ještě ujal jeden Číňan a dovedl mne přímo před hotel.
Registrace proběhla celkem v pohodě až na drobnost, a sice, že celé ubytování je nutné zaplatit dopředu a ještě navíc ten den, jinak ze prý nedostanu na zítřejší snídani kupóny. Samozřejmě jsem měl u sebe málo vyměněných peněz, tak jsem si říkal, že je vyměním v hotelu. Ovsem ouha. Tak to prý nejde, a že prý musím do toho hotelu, kde se koná konference. Sel jsem se tedy raději ubytovat a pak zalehl do postele, abych se trochu prospal po té cestě.
Odpoledne jsem se tedy vypravil do hotelového komplexu, kde se bude konat konference. Zjistil jsem, že se nachází pres ulici k místu, kde mne ráno vyložil autobus, a že jsem si toho před tím vůbec nevšiml. Tady ovsem nastal další problém. Půl hodiny jsem čekal na ženskou ve směnárně, abych se následně dozvěděl, že mi může vyměnit pouze 100 dolarů a já potřeboval 300. Že prý nebydlím v tomhle hotelu, a že tudíž nemůže. Na mé námitky, že mne k ní poslali z mého hotelu, a že tam patřím, protože jsem tam na konferenci vůbec nereflektovala. Tak jsem zoufale vyměnil aspoň těch sto a pak mi sdělila sladké tajemství, že v nějaké vedlejší budově je automat, který směnuje peníze. Naštěstí byl funkční a moje peníze se mu líbily, takže jsem slavnostně získal požadovaný obnos na zaplacení hotelu a vrátil se zpět.
Den druhý 15. července 2007
Tak jsem si v sobotu večer koupil výlet k Velké čínské zdi a do hrobek Mingů, což byla jedna vládnoucí dynastie císařů v Číně.
Ráno jsem posnídal bábovku z domova. Ještě, že jsem si ji vzal sebou, protože snídaně se v hotelu normálně nevedou a budou je dělat až od pondělí, kdy oficiálně začne konference. Pak dvacet minut pěšky do vedlejšího hotelu, odkud odjížděl hromadný autobus. Byl to opravdu hromadný výlet, protože autobusy byly dva a lidi asi 70. Náš čínský průvodce se celou cestu snažil nám něco vykládat, ale asi v půlce se už začal opakovat. A zvláště se mi pak líbilo, jak neustále zdůrazňoval, že všechno je velké a staré a nejlepší atd. Po hodině cesty nás zatáhl do výrobny keramiky z dynastie Ming. Samozřejmě s jediným cílem, totiž abychom po docela zajímavém výkladu a ukázkách způsobu výroby, nějakou tu vázu za nekřesťanské peníze koupili. Byly moc hezké, ale podařilo se mi odolat. :-)))
Vzhledem k tomu, že jsem mel časový posun z letadla, tak jsem naštěstí brzy usnul. Probudil jsem se v koloně, ve které jsme popojížděli k místu, kde Velká čínská zeď stojí. Všichni bohužel jeli naším směrem. Takže cesta asi 5 kilometrů nám trvala dobré dvě hodiny. Na místě vládl chaos nad chaos. Všude stáli prodavači, kteří pokřikovali na kolemjdoucí a ve chvíli kdy spatřili bledou tvar, tak se intenzita ještě zvýšila a div, že nás netahali za rukávy. Průvodce nás dovedl ke vchodu a dal nám jeden a půl hodiny na procházku. Všude byly mraky Číňanů. Mel jsem pocit, že se tu sjela snad půlka Číny. Podařilo se nám vyšlápnout asi čtyři strážní věže, což byl docela pěkný kopec, ale rozhled nebyl zrovna moc dobrý, protože byla mírná mlha. Na zpáteční cestě už jsme měli všichni děsný hlad, ale naštěstí jsme stavěli v restauraci na oběd (cca. okolo čtyř hodin) samozřejmě spojené s lákadlem koupit nějaké výrobky z jadeitu. Jsou to neúnavní obchodnici. Naštěstí už nás ale tlačil čas, tak nás tentokrát průvodce popoháněl. V hrobkách zavírali totiž v šest hodin.
Když jsme konečně k hrobkám dojeli, tak mi to připomnělo film "Zítra to roztočíme drahoušku" s Janžurovou, jak jim přijela tetička z Ameriky. Ta taky byla k neutahání a chtěla všechno stihnout, tak jim porad říkala anglicky "hurry" (rychle). Hrobkami jsme doslova proletěli, a je vůbec div, že se mi podařilo udělat aspoň nějaké fotky.
Nakonec nás dovezli do hotelu zrovna ve chvíli, kdy začínala uvítací recepce. Já bohužel musel nejdříve dvacet minut pěšky do svého hotelu se převléci a pak zpět. Naštěstí jsem se nazpět svezl s nějakými Číňany taxíkem. Na recepci už toho ale k jídlu a k pití moc nebylo, ale pak kousků jsem ještě zachránil. :-))) Ale cesta večer zpět byla děsná. Boty jsem mel nějak malé, protože po tom celodenním výšlapu jsem měl oteklé nohy, takže chůze byla pravé utrpení.
Den třetí 16. července 2007
Dneska nám začala konference, takže se nejspíše nebude dít nic zajímavého a povídání bude krátké.
Tak aspoň můžu napsat jeden postřeh. Když jsem se procházel po ulicích tak se za mnou všichni otáčejí jako za exotem. Asi jako jsme my kdysi za komunismu koukali, když se na ulici náhodou objevil nějaký černoch. Moc bílých tváří tady vidět není a zvláště když jich 99 ze 100 převyšuji minimálně o hlavu. Má to jednu nespornou výhodu. Mám výhled do daleka. :-)))
Obědy a večeře jsou dobré, ale šéf remcá, že to není pravá čína, a že mimo hotelový komplex vaří lepší jídlo. Je pravda, že je to dost poevropštěné, ale jíst se to dá.
No tak zase zítra. Snad budu mít co psát.
Den čtvrtý 17. července 2007
Dnes konference pokračuje, ale je to děsně úmorné, protože tělo si ještě stále nezvyklo na šestihodinový posun. A obávám se, že než si zvykne, tak budu už zase zpět doma. Každopádně dneska odpoledne, neboť máme volno, vyrazíme se šéfem na místní tržnici.
Vzali jsme si taxíka, protože, ač to na mapě tak nevypadá, je Peking dost veliké město. Prý až 17 milionů obyvatel. Na tržnici jsme jeli asi hodinu, protože na ulici byl, jako už každý den a v kteroukoliv dobu, totální dopravní kolaps. Na místě byl šéf dost překvapen, neboť tvrdil, že ještě před pár lety tam byly pouliční krámky. Teď tam stála betonová budova a jednotlivé stánky byly všechny uvnitř. Myslím, že jsem dost zvyklý na chaos v tržnicích v arabských státech, ale tohle občas překonalo všechna má očekávání. Prodávající na nás pokřikovali, vcházeli nám do cesty, tahali za ruce či rukávy. Běda jak jsme se někde jen na chvíli zastavili či se na něco konkrétního podívali. Už se na nás vrhli a začali vytahovat spoustu věcí, předhánět se navzájem v nabídce a samozřejmě vždy měli pro vás naprosto speciální cenu, protože jste byli rázem jejich přáteli. Některé věci byly neuvěřitelně předražené a člověk neustále musel smlouvat, pokud se rozhodl něco koupit. Nakonec se mi podařilo zakoupit pár věcí, ale asi se budu řídit příkladem šéfa a nechám si je až na Vánoce.
Zašli jsme taky do místní restaurace na jídlo, ale očekával jsem něco trochu jiného v porovnání s jídlem v hotelu. Bylo to dobré, ale nic speciálního.
Den pátý 18. července 2007
Tak dnes ráno byla průtrž mračen. Když jsem po snídani vyšel ven z hotelu, nebylo po dešti ani památky, tedy pokud nepočítám velké kaluže vody, které občas nešly ani přeskočit. Ale hlavně vzduch byl naprosto nezměněn. Vlhký a stále stejně horko. Asi nahoře zapomněli vypnout teplý kohoutek, když pouštěli sprchu.
Odpoledne začalo svítit slunce. Asi se rozhodlo si to vynahradit za předcházející dny, kdy bylo stále pod mrakem anebo pod smogem. Déšť vzduch vyčistil, takže chodím po městě, stejně jako spousta dalších Číňanů s deštníkem. Tedy měl bych spíše říci slunečníkem, ale nevím, jestli tomu mému deštníku nebudu příliš fandit.
Odpoledne se mi prudce zvýšilo sebevědomí. Vracel jsem se taxíkem zpět do svého hotelu z města a jak je tu zvykem, když neumíte čínsky, tak vrazíte taxikáři kartičku se jménem hotelu (dostanete ji v recepci) v angličtině a v čínských znacích a on vás vyloží, kde potřebujete. Ten můj hotel asi není zrovna příliš známý, takže mne sice taxikář dovezl do správné části Pekingu a dokonce i do správné hlavní ulice, ale pak nevěděl, jak dál. Tak jsem ho musel navigovat a radit mu, kam jet a kde odbočit. Myslím, že se mu asi stalo poprvé, že mu radila bledá tvář, a že vůbec věděl, kde se právě nachází. Každopádně domluva byla kouzelná. Anglicky umel akorát OK, takže jsem mával rukama doprava, doleva, rovně, otočit a občas ukazoval na kartičku, kde byla mala mapa.
Večer jsem odskočil do místního obchodu koupit něco na pití. Připadal jsem si jako z jiné planety. Nebýt občas nějakého obrázku na různých baleních potravin, tak nemam absolutně tušení co to je. Být odkázaný na jídlo, které si koupím v obchodě, tak nejspíš umřu hlady anebo dopadnu jako Donutil v Itálii, jak vyprávěl, že si koupili láhev jaru s citronovou vůní v domnění, že je to citronová limonáda.
Zítra končí konference, tak se zase vrhnu do víru velkoměsta a půjdu ještě prohlédnout pár památek.
Den šestý 19. července 2007
Konference skončila po obědě. Tak jsem se vypravil do hotelu odnést poster a pak do Chrámu Nebes. To jsem ovsem netušil, že bude tak šílená doprava, že cesta taxíkem bude trvat pres hodinu. Vzhledem k tomu, že chrám zavírají v šest hodin a já tam byl v pět, jsem mel co dělat, abych všechno prošel. Tedy spíše proklusal. Nakonec jsem stihl snad všechno a stálo to zato.
Před chrámem, vzhledem k tomu, že je to rušná turistická atrakce, se Číňané zhlédli v oblíbenci carevny Kateřiny II, knížeti Potěmkinovi. Neodolal jsem, abych si neudělal pár snímků toho, jak se staví zeď okolo staré pekingské zástavby, která by mohla působit rušivě na návštěvníky olympiády v příštím roce.
Pěšky jsem došel až na Tian-an-men náměstí, ale už se začalo stmívat a všechno bylo zavřené, tak se sem musím vrátit ještě jednou. Už jsem se chystal na taxíka zpět do hotelu, když mne odchytili dva Číňané (kluk a holka) a chtěli si se mnou strašně povídat anglicky. Že prý jsou studenti umění, že mají prázdniny, a že takto odchytávají cizince, aby si mohli popovídat a zlepšit se. No a pak jestli se nechci podívat na výstavu jejich školních prací v galerii u Zakázaného města. Nejdříve se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem šel. Měl jsem sice pocit, že jsem ty obrázky už někde viděl, ale teprve později jsem se dozvěděl, že je to běžný způsob jak nalákat západní turisty do galerie, a tak je donutit koupit některý z obrázků, který je sice ručně malovaný, ale je to kopie něčeho původního. Já nakonec odolal a nic nekoupil, neboť jsem měl málo peněz. Ale některé věci byly opravdu hezké. Inu kopie starých mistrů. Každopádně jsem aspoň dostal zdarma kaligrafii od toho studenta. Docela by mne zajímalo, co je tam doopravdy napsáno.
Den sedmý 20. července 2007
Dnes ráno jsem měl nákupní program. Měli jsme sraz se šéfem a vyrazili na jakýsi trh s uměleckými předměty a starožitnostmi. Většina z toho byly nepochybně jen lepší nebo horší napodobeniny a originály by odhalil nejspíš jen odborník. Každopádně se mi podařilo doplnit sbírku dárků, takže další dny se již plně mohu věnovat památkám. U šéfa se rozvinul neuvěřitelný talent pro smlouvání a přehadování se o ceny. Doufám jen, že to nebude praktikovat taky v laborce. :-))
Na oběd jsme zašli do nějaké čínské restaurace. Dal jsem si kachnu na pórku a rýži a byl jsem trochu za exota, protože tam je zvykem si objednat těch jídel více, a pak tak jen zobat z různých talířů. No a já zobal jen tu svou kachnu, navíc s rýží, což tady něco jako chleba.
Zbytek dne jsem strávil procházkou ve městě a zítra se chystám vzít útokem Zakázané město.
Den osmý 21. července 2007
Hned ráno jsem se vydal do centra taxíkem do Zakázaného města. Úmyslně jsem se nechal vyložit o něco dříve s tím, že si po cestě ještě prohlédnu nějaký chrám, ale byl jsem zklamán. Zakázané město bylo přecpáno čínskými turisty a bylo téměř nemožné najít nějaké místo, kde by člověk mohl udělat fotku bez lidí. Kupodivu se mohlo fotit uvnitř budov, až na oddělení zlatých šperků, kam byla navíc speciální vstupenka. Toulání po rozsáhlém komplexu bylo dost vysilující, zvláště když se celou dobu snažilo dostat přes vrstvu smogu slunce, které sice neoslňovalo ale i tak slušně opalovalo. Odpoledne jsem se pak opět nechal zavést na Perl market, kde jsem dokoupil zbytek suvenýrů a dalších zbytečností. Nechal jsem si taky vyrobit razítko se svým jménem a příjmením v čínských znacích, ale docela by mne zajímalo je tam napsáno ve skutečnosti. Možná osel nebo pitomec. :-)))
Den devátý 22. července 2007
Dnes odjíždím zpět domů, takže jsem hned ráno zabalil kufr, a protože mi to letí až k večeru, mám ještě spoustu času navštívit Letní císařský palác kousek za Pekingem. Je to rozlehlý areál na břehu uměle vybudovaného jezera. Číňané mají megalomanství zřejmě v genech. Obešel jsem jezero dvakrát, některá místa byla opravdu překrásná a pak se vrátil do hotelu pro věci a taky jsem si chtěl dát někde oběd. Nakonec jsem skončil v hotelové restauraci, ale hlavní problém byl se dorozumět. První chyba nastala, když jsem si objednal rukama a nohama čerstvý jablečný džus. opravdu mne nenapadlo, že budou lisovat čerstvá jablka, takže jsem po požití dostal alergickou reakci na jablka, která v čerstvá nemůžu. Pak donesli jídlo, které jsem si objednal. Mělo to být kuřecí maso. Můj omyl spočíval v tom, že jsem jednak čekal nějakou omáčku s masem a dostal jsem spíš polévku. No a maso nebylo masem, ale kousky nasekaného kuřete i s kostmi a nejsem si jist, jestli v tom nebyly taky pařáty. Naředil jsem to rýží a snažil se neco snít. Oběd na mne zanechal následky, protože jsem po něm dostal průjem, což se mi za celý pobyt nestalo.
Tak nevím kde mam začít. Dobrodružná cesta nastala už v Praze, kde jsem dorazil na letiště na poslední chvíli a tak na mne už nezbyla letenka v ekonomické třídě. Na odbavování se mi omlouvali, že mne bohužel, musí dát do business class. Škoda, že se to nestalo až na letu z Budapešti do Pekingu. Ale i tak jsem si užil pohodlí horních deseti tisíc. :-) Ti chudáci měli jen nějakou bagetu, kdežto já si debužíroval na kaviáru a lososu a parmské šunce. Každou chvíli se chodila letuška ptát, jestli ještě něco nepotřebuji. Ale na cestě do Pekingu mi rychle spadl hřebínek. V Budapešti jsem málem nestihl přestup a pak jsem se kroutil devět hodin na sedadle a nemohl si natáhnout nohy.
Do Pekingu jsme přiletěli v šest hodin místního času, takže u vás pravě odbíjela půlnoc. Nad letištěm byla hustá mlha a pilot s námi docela drsně fláknul o přistávací dráhu. Naštěstí ten kolos ukočíroval, takže když jsme zabrzdili, začala čínská část cestujících tleskat. Asi znají i tvrdší přistáni a byli rádi, že to dopadlo ještě tak dobře.
Počasí na letišti: mlha, vysoká vlhkost a teplota okolo 25 stupňů. Slunce nikde. Odbavení byla děsná noční mura. Na vše fronty, nutnost vyplnit asi tři formuláře. Pak jsem si šel vyměnit peníze a hned jsem přišel o 40 juanů, o které mne zkasírovali jako poplatek za výměnu. Jsou to pěkní vydřiduši. Když jsem to vše překonal, šel jsem hledat taxíka. Z materiálu ke konferenci jsem věděl, že taxík stojí asi 100 juanů, takže když mne odchytil první chlapík a chtěl asi 400, tak jsem se začal málem hystericky smát. Hned chtěl smlouvat, a když jsem mu řekl sto, tak zase kroutil nesouhlasně hlavou on. Myslel jsem, že se taxikáři o mne budou prát, a že dostanu svou cenu, ale nějak se k tomu neměli, tak jsem šel směrem k autobusům, abych (jak je v Číně zvykem) si zachoval svou tvář. Měl jsem štěstí, protože tam byly autobusy, které jezdily z letiště do města a jedna linka mela zastávku hned vedle hotelu, kde se koná konference. Můj hotel byl podle mapy nedaleko, tak jsem si říkal, že to v pohodě dojdu. Jízdenka stála jen 16 juanů, takže jsem se cítil jako vítěz. To jsem ale netušil, že ikdyž vystoupím na správné zastávce, že to automaticky ještě neznamená, že najdu bez problémů svůj hotel. Mapy, které jsem dostal z konference, se ukázaly být hodně schematickými a nápisy v latince Číňané taky hodně šetří. Takže svůj hotel jsem našel až asi po hodině a půl chození, poté co mne místní, kteří měli občas problém vůbec přečíst název hotelu v latince, posílali téměř od čerta k ďáblu. Nakonec jsem se trochu zorientoval a nabral správný směr. Pak se mne ještě ujal jeden Číňan a dovedl mne přímo před hotel.
Registrace proběhla celkem v pohodě až na drobnost, a sice, že celé ubytování je nutné zaplatit dopředu a ještě navíc ten den, jinak ze prý nedostanu na zítřejší snídani kupóny. Samozřejmě jsem měl u sebe málo vyměněných peněz, tak jsem si říkal, že je vyměním v hotelu. Ovsem ouha. Tak to prý nejde, a že prý musím do toho hotelu, kde se koná konference. Sel jsem se tedy raději ubytovat a pak zalehl do postele, abych se trochu prospal po té cestě.
Odpoledne jsem se tedy vypravil do hotelového komplexu, kde se bude konat konference. Zjistil jsem, že se nachází pres ulici k místu, kde mne ráno vyložil autobus, a že jsem si toho před tím vůbec nevšiml. Tady ovsem nastal další problém. Půl hodiny jsem čekal na ženskou ve směnárně, abych se následně dozvěděl, že mi může vyměnit pouze 100 dolarů a já potřeboval 300. Že prý nebydlím v tomhle hotelu, a že tudíž nemůže. Na mé námitky, že mne k ní poslali z mého hotelu, a že tam patřím, protože jsem tam na konferenci vůbec nereflektovala. Tak jsem zoufale vyměnil aspoň těch sto a pak mi sdělila sladké tajemství, že v nějaké vedlejší budově je automat, který směnuje peníze. Naštěstí byl funkční a moje peníze se mu líbily, takže jsem slavnostně získal požadovaný obnos na zaplacení hotelu a vrátil se zpět.
Den druhý 15. července 2007
Tak jsem si v sobotu večer koupil výlet k Velké čínské zdi a do hrobek Mingů, což byla jedna vládnoucí dynastie císařů v Číně.
Ráno jsem posnídal bábovku z domova. Ještě, že jsem si ji vzal sebou, protože snídaně se v hotelu normálně nevedou a budou je dělat až od pondělí, kdy oficiálně začne konference. Pak dvacet minut pěšky do vedlejšího hotelu, odkud odjížděl hromadný autobus. Byl to opravdu hromadný výlet, protože autobusy byly dva a lidi asi 70. Náš čínský průvodce se celou cestu snažil nám něco vykládat, ale asi v půlce se už začal opakovat. A zvláště se mi pak líbilo, jak neustále zdůrazňoval, že všechno je velké a staré a nejlepší atd. Po hodině cesty nás zatáhl do výrobny keramiky z dynastie Ming. Samozřejmě s jediným cílem, totiž abychom po docela zajímavém výkladu a ukázkách způsobu výroby, nějakou tu vázu za nekřesťanské peníze koupili. Byly moc hezké, ale podařilo se mi odolat. :-)))
Vzhledem k tomu, že jsem mel časový posun z letadla, tak jsem naštěstí brzy usnul. Probudil jsem se v koloně, ve které jsme popojížděli k místu, kde Velká čínská zeď stojí. Všichni bohužel jeli naším směrem. Takže cesta asi 5 kilometrů nám trvala dobré dvě hodiny. Na místě vládl chaos nad chaos. Všude stáli prodavači, kteří pokřikovali na kolemjdoucí a ve chvíli kdy spatřili bledou tvar, tak se intenzita ještě zvýšila a div, že nás netahali za rukávy. Průvodce nás dovedl ke vchodu a dal nám jeden a půl hodiny na procházku. Všude byly mraky Číňanů. Mel jsem pocit, že se tu sjela snad půlka Číny. Podařilo se nám vyšlápnout asi čtyři strážní věže, což byl docela pěkný kopec, ale rozhled nebyl zrovna moc dobrý, protože byla mírná mlha. Na zpáteční cestě už jsme měli všichni děsný hlad, ale naštěstí jsme stavěli v restauraci na oběd (cca. okolo čtyř hodin) samozřejmě spojené s lákadlem koupit nějaké výrobky z jadeitu. Jsou to neúnavní obchodnici. Naštěstí už nás ale tlačil čas, tak nás tentokrát průvodce popoháněl. V hrobkách zavírali totiž v šest hodin.
Když jsme konečně k hrobkám dojeli, tak mi to připomnělo film "Zítra to roztočíme drahoušku" s Janžurovou, jak jim přijela tetička z Ameriky. Ta taky byla k neutahání a chtěla všechno stihnout, tak jim porad říkala anglicky "hurry" (rychle). Hrobkami jsme doslova proletěli, a je vůbec div, že se mi podařilo udělat aspoň nějaké fotky.
Nakonec nás dovezli do hotelu zrovna ve chvíli, kdy začínala uvítací recepce. Já bohužel musel nejdříve dvacet minut pěšky do svého hotelu se převléci a pak zpět. Naštěstí jsem se nazpět svezl s nějakými Číňany taxíkem. Na recepci už toho ale k jídlu a k pití moc nebylo, ale pak kousků jsem ještě zachránil. :-))) Ale cesta večer zpět byla děsná. Boty jsem mel nějak malé, protože po tom celodenním výšlapu jsem měl oteklé nohy, takže chůze byla pravé utrpení.
Den třetí 16. července 2007
Dneska nám začala konference, takže se nejspíše nebude dít nic zajímavého a povídání bude krátké.
Tak aspoň můžu napsat jeden postřeh. Když jsem se procházel po ulicích tak se za mnou všichni otáčejí jako za exotem. Asi jako jsme my kdysi za komunismu koukali, když se na ulici náhodou objevil nějaký černoch. Moc bílých tváří tady vidět není a zvláště když jich 99 ze 100 převyšuji minimálně o hlavu. Má to jednu nespornou výhodu. Mám výhled do daleka. :-)))
Obědy a večeře jsou dobré, ale šéf remcá, že to není pravá čína, a že mimo hotelový komplex vaří lepší jídlo. Je pravda, že je to dost poevropštěné, ale jíst se to dá.
No tak zase zítra. Snad budu mít co psát.
Den čtvrtý 17. července 2007
Dnes konference pokračuje, ale je to děsně úmorné, protože tělo si ještě stále nezvyklo na šestihodinový posun. A obávám se, že než si zvykne, tak budu už zase zpět doma. Každopádně dneska odpoledne, neboť máme volno, vyrazíme se šéfem na místní tržnici.
Vzali jsme si taxíka, protože, ač to na mapě tak nevypadá, je Peking dost veliké město. Prý až 17 milionů obyvatel. Na tržnici jsme jeli asi hodinu, protože na ulici byl, jako už každý den a v kteroukoliv dobu, totální dopravní kolaps. Na místě byl šéf dost překvapen, neboť tvrdil, že ještě před pár lety tam byly pouliční krámky. Teď tam stála betonová budova a jednotlivé stánky byly všechny uvnitř. Myslím, že jsem dost zvyklý na chaos v tržnicích v arabských státech, ale tohle občas překonalo všechna má očekávání. Prodávající na nás pokřikovali, vcházeli nám do cesty, tahali za ruce či rukávy. Běda jak jsme se někde jen na chvíli zastavili či se na něco konkrétního podívali. Už se na nás vrhli a začali vytahovat spoustu věcí, předhánět se navzájem v nabídce a samozřejmě vždy měli pro vás naprosto speciální cenu, protože jste byli rázem jejich přáteli. Některé věci byly neuvěřitelně předražené a člověk neustále musel smlouvat, pokud se rozhodl něco koupit. Nakonec se mi podařilo zakoupit pár věcí, ale asi se budu řídit příkladem šéfa a nechám si je až na Vánoce.
Zašli jsme taky do místní restaurace na jídlo, ale očekával jsem něco trochu jiného v porovnání s jídlem v hotelu. Bylo to dobré, ale nic speciálního.
Den pátý 18. července 2007
Tak dnes ráno byla průtrž mračen. Když jsem po snídani vyšel ven z hotelu, nebylo po dešti ani památky, tedy pokud nepočítám velké kaluže vody, které občas nešly ani přeskočit. Ale hlavně vzduch byl naprosto nezměněn. Vlhký a stále stejně horko. Asi nahoře zapomněli vypnout teplý kohoutek, když pouštěli sprchu.
Odpoledne začalo svítit slunce. Asi se rozhodlo si to vynahradit za předcházející dny, kdy bylo stále pod mrakem anebo pod smogem. Déšť vzduch vyčistil, takže chodím po městě, stejně jako spousta dalších Číňanů s deštníkem. Tedy měl bych spíše říci slunečníkem, ale nevím, jestli tomu mému deštníku nebudu příliš fandit.
Odpoledne se mi prudce zvýšilo sebevědomí. Vracel jsem se taxíkem zpět do svého hotelu z města a jak je tu zvykem, když neumíte čínsky, tak vrazíte taxikáři kartičku se jménem hotelu (dostanete ji v recepci) v angličtině a v čínských znacích a on vás vyloží, kde potřebujete. Ten můj hotel asi není zrovna příliš známý, takže mne sice taxikář dovezl do správné části Pekingu a dokonce i do správné hlavní ulice, ale pak nevěděl, jak dál. Tak jsem ho musel navigovat a radit mu, kam jet a kde odbočit. Myslím, že se mu asi stalo poprvé, že mu radila bledá tvář, a že vůbec věděl, kde se právě nachází. Každopádně domluva byla kouzelná. Anglicky umel akorát OK, takže jsem mával rukama doprava, doleva, rovně, otočit a občas ukazoval na kartičku, kde byla mala mapa.
Večer jsem odskočil do místního obchodu koupit něco na pití. Připadal jsem si jako z jiné planety. Nebýt občas nějakého obrázku na různých baleních potravin, tak nemam absolutně tušení co to je. Být odkázaný na jídlo, které si koupím v obchodě, tak nejspíš umřu hlady anebo dopadnu jako Donutil v Itálii, jak vyprávěl, že si koupili láhev jaru s citronovou vůní v domnění, že je to citronová limonáda.
Zítra končí konference, tak se zase vrhnu do víru velkoměsta a půjdu ještě prohlédnout pár památek.
Den šestý 19. července 2007
Konference skončila po obědě. Tak jsem se vypravil do hotelu odnést poster a pak do Chrámu Nebes. To jsem ovsem netušil, že bude tak šílená doprava, že cesta taxíkem bude trvat pres hodinu. Vzhledem k tomu, že chrám zavírají v šest hodin a já tam byl v pět, jsem mel co dělat, abych všechno prošel. Tedy spíše proklusal. Nakonec jsem stihl snad všechno a stálo to zato.
Před chrámem, vzhledem k tomu, že je to rušná turistická atrakce, se Číňané zhlédli v oblíbenci carevny Kateřiny II, knížeti Potěmkinovi. Neodolal jsem, abych si neudělal pár snímků toho, jak se staví zeď okolo staré pekingské zástavby, která by mohla působit rušivě na návštěvníky olympiády v příštím roce.
Pěšky jsem došel až na Tian-an-men náměstí, ale už se začalo stmívat a všechno bylo zavřené, tak se sem musím vrátit ještě jednou. Už jsem se chystal na taxíka zpět do hotelu, když mne odchytili dva Číňané (kluk a holka) a chtěli si se mnou strašně povídat anglicky. Že prý jsou studenti umění, že mají prázdniny, a že takto odchytávají cizince, aby si mohli popovídat a zlepšit se. No a pak jestli se nechci podívat na výstavu jejich školních prací v galerii u Zakázaného města. Nejdříve se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem šel. Měl jsem sice pocit, že jsem ty obrázky už někde viděl, ale teprve později jsem se dozvěděl, že je to běžný způsob jak nalákat západní turisty do galerie, a tak je donutit koupit některý z obrázků, který je sice ručně malovaný, ale je to kopie něčeho původního. Já nakonec odolal a nic nekoupil, neboť jsem měl málo peněz. Ale některé věci byly opravdu hezké. Inu kopie starých mistrů. Každopádně jsem aspoň dostal zdarma kaligrafii od toho studenta. Docela by mne zajímalo, co je tam doopravdy napsáno.
Den sedmý 20. července 2007
Dnes ráno jsem měl nákupní program. Měli jsme sraz se šéfem a vyrazili na jakýsi trh s uměleckými předměty a starožitnostmi. Většina z toho byly nepochybně jen lepší nebo horší napodobeniny a originály by odhalil nejspíš jen odborník. Každopádně se mi podařilo doplnit sbírku dárků, takže další dny se již plně mohu věnovat památkám. U šéfa se rozvinul neuvěřitelný talent pro smlouvání a přehadování se o ceny. Doufám jen, že to nebude praktikovat taky v laborce. :-))
Na oběd jsme zašli do nějaké čínské restaurace. Dal jsem si kachnu na pórku a rýži a byl jsem trochu za exota, protože tam je zvykem si objednat těch jídel více, a pak tak jen zobat z různých talířů. No a já zobal jen tu svou kachnu, navíc s rýží, což tady něco jako chleba.
Zbytek dne jsem strávil procházkou ve městě a zítra se chystám vzít útokem Zakázané město.
Den osmý 21. července 2007
Hned ráno jsem se vydal do centra taxíkem do Zakázaného města. Úmyslně jsem se nechal vyložit o něco dříve s tím, že si po cestě ještě prohlédnu nějaký chrám, ale byl jsem zklamán. Zakázané město bylo přecpáno čínskými turisty a bylo téměř nemožné najít nějaké místo, kde by člověk mohl udělat fotku bez lidí. Kupodivu se mohlo fotit uvnitř budov, až na oddělení zlatých šperků, kam byla navíc speciální vstupenka. Toulání po rozsáhlém komplexu bylo dost vysilující, zvláště když se celou dobu snažilo dostat přes vrstvu smogu slunce, které sice neoslňovalo ale i tak slušně opalovalo. Odpoledne jsem se pak opět nechal zavést na Perl market, kde jsem dokoupil zbytek suvenýrů a dalších zbytečností. Nechal jsem si taky vyrobit razítko se svým jménem a příjmením v čínských znacích, ale docela by mne zajímalo je tam napsáno ve skutečnosti. Možná osel nebo pitomec. :-)))
Den devátý 22. července 2007
Dnes odjíždím zpět domů, takže jsem hned ráno zabalil kufr, a protože mi to letí až k večeru, mám ještě spoustu času navštívit Letní císařský palác kousek za Pekingem. Je to rozlehlý areál na břehu uměle vybudovaného jezera. Číňané mají megalomanství zřejmě v genech. Obešel jsem jezero dvakrát, některá místa byla opravdu překrásná a pak se vrátil do hotelu pro věci a taky jsem si chtěl dát někde oběd. Nakonec jsem skončil v hotelové restauraci, ale hlavní problém byl se dorozumět. První chyba nastala, když jsem si objednal rukama a nohama čerstvý jablečný džus. opravdu mne nenapadlo, že budou lisovat čerstvá jablka, takže jsem po požití dostal alergickou reakci na jablka, která v čerstvá nemůžu. Pak donesli jídlo, které jsem si objednal. Mělo to být kuřecí maso. Můj omyl spočíval v tom, že jsem jednak čekal nějakou omáčku s masem a dostal jsem spíš polévku. No a maso nebylo masem, ale kousky nasekaného kuřete i s kostmi a nejsem si jist, jestli v tom nebyly taky pařáty. Naředil jsem to rýží a snažil se neco snít. Oběd na mne zanechal následky, protože jsem po něm dostal průjem, což se mi za celý pobyt nestalo.
Copyright 2024 Petr Soudek