Hanoi aneb vietnamská tržnice ve velkém
Můj milý deníčku. Na úvod musím popsat anabázi se získání víza do Vietnamu.
Ze začátku vypadalo vše jednoduše. Ráno jsem přišel na ambasádu, podal žádost a
odpoledne jsem si měl visum vyzvednout a zaplatit. Až potud vše proběhlo v
pořádku. Jenže při východu z ambasády jsem zběžným pohledem zjistil, že visum má
špatnou dobu trvání a sice o dva dny. Tak jsem zase běžel zpět, aby to opravili,
protože už mám zajištěnou letenku a to se nedá změnit. Jenže chlapík mi řekl, že
to datum mu přišlo z Vietnamu, že on to změnit nemůže, leda by mu to poslali
znovu z Vietnamu. O změnu si ale musím napsat sám. Prostě neuvěřitelné. Tak jsem
mailoval do Vietnamu, aby na příslušném úřadě zajistili změnu, a že to spěchá,
protože odjíždím na dovolenou. Zpět mi přišel mail, že mam zajít na ambasádu s
letenkou a pasem, a že když je to jen o dva dny, tak že mi to změní, že se na
tom úřadě ptali. Tak telefonuji na ambasádu a tlumočím jim to, a ten chlapík
opět mele svou, že to změní jedině pokud mu přijde papír. Tak znovu mail do
Hanoje, aby poslali papír. Nakonec jsem musel odjet na dovolenou a jediné
štěstí, že mám dva pasy, takže jsem jeden mohl nechat na ambasádě a doufat, že
po návratu bude všechno v pořádku. Když jsem se vrátil, tak visum už bylo a měl
jsem si ho odpoledne vyzvednout. Člověk za přepážkou sdělil, že mám opět za
visum zaplatit. Tak jsem nechal zavolat toho, se kterým jsem to všechno
vyřizoval, a ptám se proč mám platit znova ? On, že bylo vystaveno nove visum. A
říkám, že to druhé je zneplatněno, tak proč mám tedy za něho platit ? Že prý se
nedá nic dělat, že to se stává. Tak jsem otevřel peněženku a říkám, že mám jen
osm stovek a jestli můžu platit kartou (což byla na ambasádě ptákovina). No a on
nakonec mávl rukou a říkal, že tam něco zruší ve svých papírech, že tedy platit
nemusím. Tak jsem vystartoval rychle pryč, aby si to ještě nerozmyslel.
19.9.2002
Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno a o půl páté jel autobusem do Prahy a na letiště. Odbavení proběhlo hladce, ale let se o hodinu opozdil, takže jsem ještě stihl zajít do obchodů, které jsou otevřeny od sedmi (v sem měl být odlet). Odletěl jsem po osmé do Frankfurtu. V jednu pak do Singapuru. Let trval dvanáct hodin, a jediné štěstí bylo, že sedadlo vedle mě bylo prázdné, takže jsem mohl vystřídat více poloh. Stejně jsem nespal, spíš jen tak občas podřimoval.
20.9.2002
Singapur ráno. Ještě rozespalý vylézám v šest ráno místního času z letadla. A hned z kraje haly mne přímo praští do očí výzdoba. Orchideje. Spousta živých orchidejí všech možných barev roste v truhlících a na záhoncích a uprostřed haly je vytvořena celá zahrada i s jezírkem a vodopádem a okolo palmy a samé kvetoucí orchideje, třeba jen tak přichycené na kusu dřeva. Stěží jen překonávám chuť si nějakou odnést. V obchodě jsem si koupil holící strojek. Nejdříve jsem si myslel, že ceny jsou v amerických dollarech, ale byly v singapurských, což je asi 1,69 amerického. Nejdříve jsem si koupil levný strojek, ale pak jsem zjistil, že to nemá klasickou zástrčku do zásuvky, tak jsem to šel vyměnit a raději jsem připlatil. Stál mně jen 52 dollarů, což mi přijde ucházející. V jedenáct místního času (+ 6 hodin SEČ) odlétám směr Hanoi. Je asi jedna hodina (+ 5 hodin SEČ) a my rolujeme po dráze k letištní budově. Tak jsem tady, tedy ve Vietnamu, a nestačím se divit. Hned při příjezdu do hotelu z letiště, jsem pozoroval pro mne naprosto neznámou krajinu, která je doslova poseta malými rybníčky s rýží. Všude někdo pracoval s tradičním slamáčkem na hlavě. Doprava na ulicích je naprosto chaotická. Každý jezdí jak ho napadne. Předjíždění se dává najevo klaksonem a poblikáváním světly. Do této chvíle mi doprava silně připomínala arabské státy, ale jen do té doby, než jsem odpoledne při procházce zjistil, že se tu dá jezdit i v protisměru, a že pruhy tu slouží asi spíše pro okrasu. Pokud člověk chce přejít ulici, musí prostě vstoupit a kličkovat mezi auty, motorkami a koly a hlavně se dívat kolem sebe. A nestačí pouze v jeden směr, jak by bylo možné u nás, když přecházíte jeden z pruhů, ale všemi směry, tedy i dopředu a dozadu, protože nikdy nevíte, kdy a kde se na vás někdo vyřítí. Tady jsem pochopil Donutilovo heslo „Furt ve střehu“. Cestou jsem potkával mimo jiné také děti ve školním stejnokroji a pionýrskými šátky. Tak jsem v nostalgii po starých časech zatlačil slzu a říkal jsem si, že ještě snad chvíli a, že to snad náš neomylný vůdce soudruh Grebeníček zase obnoví, a pak budeme v nerozborné jednotě s pracujícím lidem Vietnamu budovat zase socializmus (možná se Špidlovskou tváří). Na ulicích se lidé za mnou otáčeli, tedy ne že bych byl tak krásný, ale asi se tady moc často nestává, že vidí cizince na ulici jen tak se procházet. No aspoň vím jaký pocit měli černí Kubánci, když se poprvé objevili v tehdy ještě socialistickém Československu. Večer jsem zašel do sauny a na masáž. Měl jsem po skoro dvoudenní cestě rozlámané celé tělo. Pravda, jít do sauny v zemi, kde teplota nejde pod dvacet stupňů ani v noci a kde vlhkost vzduchu je pro středoevropana rovnající se prádelně, není zrovna nejlepší nápad. Masáž byla výborná. Dotyčná dívka mně hodinu mučila, ale asi byla trochu zklamaná, když si všimla, že její doteky i na nejintimnějších místech (když mi masírovala nějaký sval na tříslech) zůstávají naprosto bez jakékoliv odezvy. Pak nastalo handrkovaní o dýško. Slečna měla pocit, že když jsem cizinec, tak nevím co dělat s dolary a snažila se získat na dýšku skoro dvakrát tolik co stála masáž. Nakonec jsem jí dal polovinu částky za masáž, ale byla naštvaná. Škoda, že mne nemasíroval nějaký kluk. Ti co tam byli, byli moc hezcí.
21.9.2002
Ráno jsem se poprvé vzbudil asi v šest a chvíli koukal z okna. Pak jsem si všiml, že spousta lidí dole po ulici pobíhá jen v trenýrkách a tílku. A pak jsem zahlédl hned vedle hotelu, jak na placu před budovou na rohožích lidé cvičí. Asi z nařízení neomylného vůdce, který takto dbá o zdraví svého národa. Zajímalo by mně jestli by to dělali i dobrovolně. Tak jsem znovu zalehl do postele, protože na mne se naštěstí ty příkazy nevztahují. Před desátou hodinou se jdu nasnídat a pak asi v jedenáct vyrážím do města i s foťákem. Snažím se najít nějaký obchod, ve kterém bych mohl koupit orchideje, ale marně. Došel jsem až k Hoan Kiem lake, prohlédl si chrám na ostrůvku a pak se vydal do staré čtvrti. Pak st. Josef Church, Quan Su pagoda a Lenin park na břehu Bay Mau lake. Pak jsem se vydal zpět do hotelu, ale jinou trasou. Široká cesta se však po nějaké době změnila v úzkou uličku, kde jezdily jen kola a motocykly. A začalo pršet. Chvílemi se mi zdálo, že cesta nikdy neskončí, chvílemi jsem doufal, že musím už konečně narazit na větší cestu, abych se zorientoval. Nakonec jsem došel na křižovatku a podle ulic jsem zjistil, že jsem šel celou dobu správně, akorát na mapě ta ulice byla vyznačena poněkud širší. Zřejmě kartografie předběhla budovatelský záměr. V hotelu jsem si dal teplou koupel a pak šel na večeři. Dal jsem si francouzskou cibulovou polévku a kuřecí maso s houbami a smetanovou omáčkou s bramborákem. No a pak jsem se odkulil na pokoj a koukal se na HBO na film „15 minut“ s Karlem Rodenem.
22.9.2002
Ráno v devět hodin mně probudil zvonek na mých dveřích. Za nimi stála uklízečka s novinami v ruce, omlouvala se za probuzení a ptala se, jestli může uklidit. Tak jsem řekl, že později, vzal si noviny a ještě chvíli zalehl. Před desátou jdu na snídani a potkávám dívku (Ivanu) ze Slovenska, která pracuje v Belgii, a kterou znám už z konference z Kréty. Domluvili jsme se, že podnikneme společný výlet ještě společně s jejím profesorem. Nejdříve jsme si prohlédli One Pillar pagodu. Odtud jsme šli do botanické zahrady, neboť k Ho Či Minově mauzoleu nás nepustili. Botanická zahrada spíš připomínala park, kde byly občas na některých stromech cedulky s názvy. No aspoň se mi podařilo vyfotit opici za mřížemi klece. Pak jsme došli k Quan Thanh chrámu a odtud až k Tran Quoc pagodě. Dovnitř se mohlo jen v dlouhých kalhotách, tak jsem chodil okolo a fotil na volně přístupných místech. Tam mně odchytila skupinka asi pět kluků a chtěli abych se s nimi společně vyfotil mým foťákem. Hned naproti pagodě je restaurace, kam jsme zašli na oběd. Dal jsem si jen opečené brambory s česnekem, ale dostal jsem ochutnat i jakousi vietnamskou specialitu od Ivany. Nebylo to špatné a jen jsem doufal, že sklenice, miska ani hůlky, kterýma jsem se pokoušel jíst jsou pořádně umyté, a že nebudu mít problémy. Pak se profesor rozhodl, že pojedeme taxíkem do centra k Hoan Kiem lake a půjdeme se podívat na budovu opery a taky jestli nenajdeme nějaký levnější výlet na Ha Long Bay. Něco jsme našli, ale vybrat správný termín nebude lehké. Na zpět jsme se vydali opět k jezeru a Ivana si šla prohlédnout chrám,který jsem už viděl a pak jsme jeli taxíkem až do hotelu. Nemohl jsem usnout a tak jsem se šel ještě po desáté hodině projít okolo Thu Le lake.
23.9.2002
Ráno jsem se probudil okolo osmé hodiny a bylo mi nějak divně. Bolelo mně celé tělo a měl jsem mizernou náladu. Nevím z čeho to bylo, jestli zafungovalo to antimalarikum, které má prý podobné stavy vzbuzovat a nebo jestli se ve mně praly nějaké bakterie po včerejším obědě. Nakonec jsem se po deváté donutil vylézt s postele a zajít na snídani. Pak jsem se další hodinu rozhodoval co dnes podniknu. Rozhodl jsem se, že se podívám ještě na nějaký chrám v okolí a trochu po obchodech. V recepci mně ještě napadlo zajít do Business centra a už asi po čtvrté se zeptat, jestli se tu někde dají koupit orchideje v květináči. Slečna mi na mapě ukázala, že nedaleko jsou nějaké obchody. Po předešlých zkušenostech jsem byl ale skeptický. Vydal jsem se podél jezera k prvnímu chrámu a při cestě se zastavil v Internet café, které, jak se ukázalo, bylo mnohem levnější než v hotelu. Pak jsem si prohlédl chrám a zjistil, že jsem se ocitl v ZOO. Kdybych si lépe přečetl průvodce, tak bych nebyl tak překvapený. Nakonec jsem se křivolakými a úzkými uličkami dostal na hlavní silnici a po ní až na místo předpokládaných obchodů s orchidejemi. Skutečnost předčila má očekávání, jen ceny nebyly úplně nejnižší. Koupil jsem dvě orchideje a rozhodl se, že sem ještě někdy vyrazím s více penězi. A hlavně musím vymyslet jak je dovést domů, abych pobral všechny zavazadla, a aby mi je nezabavili na hranici, ikdyž to jsou hybridy, které se v přírodě nevyskytují.
24.9.2002
Dneska začíná konference. Hned ráno jsem se byl zaregistrovat. Dostali jsme Book of abstracts, ale neobsahuje postery, takže šéf nebude zrovna výskat radostí. Konference se účastní také náměstkyně ministra životního prostředí z naší republiky. Nevím sice, k čemu je jí účast na takové konferenci dobrá, ale aspoň vím, kam jdou peníze z daní. Na úvod měla projev a snažila se zalichotit Vietnamskému ministrovi, aby získala nějaké kontrakty. Docela slušný vlezdoprdelizmus. Celý den jsem seděl na přednáškách, takže asi nebude čtyři dni o čem psát. Pouze večer byl zajímavý. Byli jsme pozváni na recepci pořádanou ministrem životního prostředí Vietnamu. Pluli jsem po jezeře na lodi, hrála k tomu vietnamská kapela a servírovala se vietnamská jídla. Spousta různých mořských potvor a všechno se jedlo hůlkami.
25.9.2002
Přes den probíhala konference a večer jsme si s Ivanou zařídili na čtvrtek výlet na Ha Long Bay. Ivana měla nějakou jinou cestovku, než je v hotelu, takže to mělo stát pouze 20 dollarů. Pak jsem šli na večeři a povídali o všem možném i nemožném asi až do jedenácti.
26.9.2002
Ráno vstávám v šest hodin, dáme si s Ivanou rychle snídani a pak taxíkem jedeme do centra k cestovce, která organizuje výlet. Tam jsem si vyzkoušel místní záchod, což je něco strašného. Typický turecký a hygiena nulová. Pak nás tři hodiny vezli autobusem s jednou přestávkou na místě se suvenýry pro turisty. V Ha Long nás po počátečních zmatcích nalodili a vyrážíme na cestu. Po cestě jsme dostali oběd. Nudlovou polévku, smažené brambory, kuřecí maso s houbami a smaženou cibulí, rybu a rýži. Pak donesli pití a když jsme dojedli, tak to pití začali kasírovat, že prý není součástí výletu. Následovala prohlídka krasových jeskyní. Předpokládal jsem, že tam bude chladno a skoro jsem litoval, že jsem si sebou nevzal mikinu, ale bylo tam vedro a strašně vlhko. Pak jsme chvíli pluli lodí okolo ostrůvků v zálivu a podívali se motorovým člunem do dvou lagun, které byly přístupné po moři, protože byl odliv. Pak následoval návrat do přístavu, protože se blížil tajfun a návrat do Hanoje. Byl jsem docela utahaný a neměl jsem už chuť nic podnikat, ale po návratu do hotelu nás pozvali dva britové z konference na večeři do japonské restaurace. Jedl jsem něco co se jmenovalo „tepaniaki“. Zapíjeli jsme to vínem a na přípitek bylo saké. Bylo to úžasné. No a pak jsme šli ještě do baru na drink.
27.9.2002
Ráno jsem měl svoje tradiční problémy s trávicím ústrojím, protože jsem měl mít dopoledne přednášku. Dopadlo to docela dobře a dokonce, se rýsuje nějaká možná spolupráce s jedním člověkem z Německa. Po přednášce ze mne všechen stres spadnul. Po obědě byly poslední přednášky a slavnostní zakončení konference a závěrečná večeře u bazénu hotelu. Večer jsem se ještě šel vykoupat do bazénu a pak šel na výlet noční Hanojí.
28.9.2002
Ráno jsem po snídani vyrazil na nákup orchidejí. Byl jsem jako utržený z řetězu, protože se mi podařilo koupit spoustu květin za nižší cenu, než chtěli minule. Takže na zpět jsem šel ověšen jako vánoční stromeček. Teď to na pokoji vypadá jako v botanické zahradě, protože mám na okně deset různých druhů. Po obědě jsem ještě zašel do supermarketu a po cestě v par obchodech na suvenýry a v internetové kavárně. Večer jsem zašli do nějaké místní jídelny na polévku, která se jmenuje „fa“, a je to hovězí vývar s kousky masa a s nudlemi a čerstvým pórkem a kape se do toho trochu citrónu. Bylo to dobré, ale bylo toho moc.
29.9.2002
Ráno se mi nechtělo vůbec vstávat. Nakonec jsem se dokopal na snídani a pak k doplnění deníku. Oběd jsem si dal ve městě v restauraci. Bylo to nějaké pečené maso s houbami a cibulí v rýžovém papíru a druhé maso bylo něco jako sekaná a k tomu byly nudle. Nebylo to špatné, ale mně už nějak nechutnalo, začínal jsem být nervózní ze zítřejšího odletu. Ještě jsem zašel na čaj do jedné čajovny a pak do supermarketu. Nakoupil jsem zbývající suvenýry a zbytek odpoledne jsem strávil koupáním v hotelovém bazénu, koukáním na televizi a balením věcí. To mi dalo nejvíce práce, a hlavně jsem stále vymýšlel, jak vyřešit převoz orchidejí. Všechny jsem vyndal z květináčů, které tu musím nechat a dal je do igelitové tašky. Doufám, že to přežijí.
30.9.2002
Ráno jsem byl probuzen už o půl sedmé. Okolo deváté hodiny jsem šel na snídani a pak dobalil zbývající věci, vyfotil hotelovou zahradu a do dvanácti se díval na televizi. Taxíkem jsem dojel na letiště a doufal, že kontrola proběhne normálně a že mi nezabaví orchideje. Měl jsem štěstí. Vůbec se na nic nedívali ani neptali, takže jsem ve 14:15 šťastně odletěl do Singapuru. Tady byla bohužel šestihodinová pauza, kterou jsem neměl jak vyplnit, tak jsem dělal na počítači grafy do publikace s Avi Golanem. Okolo 22:30 začalo odbavování letu do Frankfurtu. Odlet je ve 23:50.
1.10.2002
Cesta probíhala strašně pomalu. Měl jsem pocit, že to nikdy neskončí. Snažil jsem se spát, ale moc to nešlo, protože jsem měl uplně ztuhlé nohy a otlačený zadek. Ráno asi v šest hodin jsem vystoupil na letišti ve Frankfurtu a bloudil terminálem a hledal spoj do Prahy. Nakonec jsem byl uspěšný a šťastně jsem doletěl domů. Ani v Praze na letišti mně naštěstí nikdo nekontroloval, takže vše proběhlo v pořádku.
19.9.2002
Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno a o půl páté jel autobusem do Prahy a na letiště. Odbavení proběhlo hladce, ale let se o hodinu opozdil, takže jsem ještě stihl zajít do obchodů, které jsou otevřeny od sedmi (v sem měl být odlet). Odletěl jsem po osmé do Frankfurtu. V jednu pak do Singapuru. Let trval dvanáct hodin, a jediné štěstí bylo, že sedadlo vedle mě bylo prázdné, takže jsem mohl vystřídat více poloh. Stejně jsem nespal, spíš jen tak občas podřimoval.
20.9.2002
Singapur ráno. Ještě rozespalý vylézám v šest ráno místního času z letadla. A hned z kraje haly mne přímo praští do očí výzdoba. Orchideje. Spousta živých orchidejí všech možných barev roste v truhlících a na záhoncích a uprostřed haly je vytvořena celá zahrada i s jezírkem a vodopádem a okolo palmy a samé kvetoucí orchideje, třeba jen tak přichycené na kusu dřeva. Stěží jen překonávám chuť si nějakou odnést. V obchodě jsem si koupil holící strojek. Nejdříve jsem si myslel, že ceny jsou v amerických dollarech, ale byly v singapurských, což je asi 1,69 amerického. Nejdříve jsem si koupil levný strojek, ale pak jsem zjistil, že to nemá klasickou zástrčku do zásuvky, tak jsem to šel vyměnit a raději jsem připlatil. Stál mně jen 52 dollarů, což mi přijde ucházející. V jedenáct místního času (+ 6 hodin SEČ) odlétám směr Hanoi. Je asi jedna hodina (+ 5 hodin SEČ) a my rolujeme po dráze k letištní budově. Tak jsem tady, tedy ve Vietnamu, a nestačím se divit. Hned při příjezdu do hotelu z letiště, jsem pozoroval pro mne naprosto neznámou krajinu, která je doslova poseta malými rybníčky s rýží. Všude někdo pracoval s tradičním slamáčkem na hlavě. Doprava na ulicích je naprosto chaotická. Každý jezdí jak ho napadne. Předjíždění se dává najevo klaksonem a poblikáváním světly. Do této chvíle mi doprava silně připomínala arabské státy, ale jen do té doby, než jsem odpoledne při procházce zjistil, že se tu dá jezdit i v protisměru, a že pruhy tu slouží asi spíše pro okrasu. Pokud člověk chce přejít ulici, musí prostě vstoupit a kličkovat mezi auty, motorkami a koly a hlavně se dívat kolem sebe. A nestačí pouze v jeden směr, jak by bylo možné u nás, když přecházíte jeden z pruhů, ale všemi směry, tedy i dopředu a dozadu, protože nikdy nevíte, kdy a kde se na vás někdo vyřítí. Tady jsem pochopil Donutilovo heslo „Furt ve střehu“. Cestou jsem potkával mimo jiné také děti ve školním stejnokroji a pionýrskými šátky. Tak jsem v nostalgii po starých časech zatlačil slzu a říkal jsem si, že ještě snad chvíli a, že to snad náš neomylný vůdce soudruh Grebeníček zase obnoví, a pak budeme v nerozborné jednotě s pracujícím lidem Vietnamu budovat zase socializmus (možná se Špidlovskou tváří). Na ulicích se lidé za mnou otáčeli, tedy ne že bych byl tak krásný, ale asi se tady moc často nestává, že vidí cizince na ulici jen tak se procházet. No aspoň vím jaký pocit měli černí Kubánci, když se poprvé objevili v tehdy ještě socialistickém Československu. Večer jsem zašel do sauny a na masáž. Měl jsem po skoro dvoudenní cestě rozlámané celé tělo. Pravda, jít do sauny v zemi, kde teplota nejde pod dvacet stupňů ani v noci a kde vlhkost vzduchu je pro středoevropana rovnající se prádelně, není zrovna nejlepší nápad. Masáž byla výborná. Dotyčná dívka mně hodinu mučila, ale asi byla trochu zklamaná, když si všimla, že její doteky i na nejintimnějších místech (když mi masírovala nějaký sval na tříslech) zůstávají naprosto bez jakékoliv odezvy. Pak nastalo handrkovaní o dýško. Slečna měla pocit, že když jsem cizinec, tak nevím co dělat s dolary a snažila se získat na dýšku skoro dvakrát tolik co stála masáž. Nakonec jsem jí dal polovinu částky za masáž, ale byla naštvaná. Škoda, že mne nemasíroval nějaký kluk. Ti co tam byli, byli moc hezcí.
21.9.2002
Ráno jsem se poprvé vzbudil asi v šest a chvíli koukal z okna. Pak jsem si všiml, že spousta lidí dole po ulici pobíhá jen v trenýrkách a tílku. A pak jsem zahlédl hned vedle hotelu, jak na placu před budovou na rohožích lidé cvičí. Asi z nařízení neomylného vůdce, který takto dbá o zdraví svého národa. Zajímalo by mně jestli by to dělali i dobrovolně. Tak jsem znovu zalehl do postele, protože na mne se naštěstí ty příkazy nevztahují. Před desátou hodinou se jdu nasnídat a pak asi v jedenáct vyrážím do města i s foťákem. Snažím se najít nějaký obchod, ve kterém bych mohl koupit orchideje, ale marně. Došel jsem až k Hoan Kiem lake, prohlédl si chrám na ostrůvku a pak se vydal do staré čtvrti. Pak st. Josef Church, Quan Su pagoda a Lenin park na břehu Bay Mau lake. Pak jsem se vydal zpět do hotelu, ale jinou trasou. Široká cesta se však po nějaké době změnila v úzkou uličku, kde jezdily jen kola a motocykly. A začalo pršet. Chvílemi se mi zdálo, že cesta nikdy neskončí, chvílemi jsem doufal, že musím už konečně narazit na větší cestu, abych se zorientoval. Nakonec jsem došel na křižovatku a podle ulic jsem zjistil, že jsem šel celou dobu správně, akorát na mapě ta ulice byla vyznačena poněkud širší. Zřejmě kartografie předběhla budovatelský záměr. V hotelu jsem si dal teplou koupel a pak šel na večeři. Dal jsem si francouzskou cibulovou polévku a kuřecí maso s houbami a smetanovou omáčkou s bramborákem. No a pak jsem se odkulil na pokoj a koukal se na HBO na film „15 minut“ s Karlem Rodenem.
22.9.2002
Ráno v devět hodin mně probudil zvonek na mých dveřích. Za nimi stála uklízečka s novinami v ruce, omlouvala se za probuzení a ptala se, jestli může uklidit. Tak jsem řekl, že později, vzal si noviny a ještě chvíli zalehl. Před desátou jdu na snídani a potkávám dívku (Ivanu) ze Slovenska, která pracuje v Belgii, a kterou znám už z konference z Kréty. Domluvili jsme se, že podnikneme společný výlet ještě společně s jejím profesorem. Nejdříve jsme si prohlédli One Pillar pagodu. Odtud jsme šli do botanické zahrady, neboť k Ho Či Minově mauzoleu nás nepustili. Botanická zahrada spíš připomínala park, kde byly občas na některých stromech cedulky s názvy. No aspoň se mi podařilo vyfotit opici za mřížemi klece. Pak jsme došli k Quan Thanh chrámu a odtud až k Tran Quoc pagodě. Dovnitř se mohlo jen v dlouhých kalhotách, tak jsem chodil okolo a fotil na volně přístupných místech. Tam mně odchytila skupinka asi pět kluků a chtěli abych se s nimi společně vyfotil mým foťákem. Hned naproti pagodě je restaurace, kam jsme zašli na oběd. Dal jsem si jen opečené brambory s česnekem, ale dostal jsem ochutnat i jakousi vietnamskou specialitu od Ivany. Nebylo to špatné a jen jsem doufal, že sklenice, miska ani hůlky, kterýma jsem se pokoušel jíst jsou pořádně umyté, a že nebudu mít problémy. Pak se profesor rozhodl, že pojedeme taxíkem do centra k Hoan Kiem lake a půjdeme se podívat na budovu opery a taky jestli nenajdeme nějaký levnější výlet na Ha Long Bay. Něco jsme našli, ale vybrat správný termín nebude lehké. Na zpět jsme se vydali opět k jezeru a Ivana si šla prohlédnout chrám,který jsem už viděl a pak jsme jeli taxíkem až do hotelu. Nemohl jsem usnout a tak jsem se šel ještě po desáté hodině projít okolo Thu Le lake.
23.9.2002
Ráno jsem se probudil okolo osmé hodiny a bylo mi nějak divně. Bolelo mně celé tělo a měl jsem mizernou náladu. Nevím z čeho to bylo, jestli zafungovalo to antimalarikum, které má prý podobné stavy vzbuzovat a nebo jestli se ve mně praly nějaké bakterie po včerejším obědě. Nakonec jsem se po deváté donutil vylézt s postele a zajít na snídani. Pak jsem se další hodinu rozhodoval co dnes podniknu. Rozhodl jsem se, že se podívám ještě na nějaký chrám v okolí a trochu po obchodech. V recepci mně ještě napadlo zajít do Business centra a už asi po čtvrté se zeptat, jestli se tu někde dají koupit orchideje v květináči. Slečna mi na mapě ukázala, že nedaleko jsou nějaké obchody. Po předešlých zkušenostech jsem byl ale skeptický. Vydal jsem se podél jezera k prvnímu chrámu a při cestě se zastavil v Internet café, které, jak se ukázalo, bylo mnohem levnější než v hotelu. Pak jsem si prohlédl chrám a zjistil, že jsem se ocitl v ZOO. Kdybych si lépe přečetl průvodce, tak bych nebyl tak překvapený. Nakonec jsem se křivolakými a úzkými uličkami dostal na hlavní silnici a po ní až na místo předpokládaných obchodů s orchidejemi. Skutečnost předčila má očekávání, jen ceny nebyly úplně nejnižší. Koupil jsem dvě orchideje a rozhodl se, že sem ještě někdy vyrazím s více penězi. A hlavně musím vymyslet jak je dovést domů, abych pobral všechny zavazadla, a aby mi je nezabavili na hranici, ikdyž to jsou hybridy, které se v přírodě nevyskytují.
24.9.2002
Dneska začíná konference. Hned ráno jsem se byl zaregistrovat. Dostali jsme Book of abstracts, ale neobsahuje postery, takže šéf nebude zrovna výskat radostí. Konference se účastní také náměstkyně ministra životního prostředí z naší republiky. Nevím sice, k čemu je jí účast na takové konferenci dobrá, ale aspoň vím, kam jdou peníze z daní. Na úvod měla projev a snažila se zalichotit Vietnamskému ministrovi, aby získala nějaké kontrakty. Docela slušný vlezdoprdelizmus. Celý den jsem seděl na přednáškách, takže asi nebude čtyři dni o čem psát. Pouze večer byl zajímavý. Byli jsme pozváni na recepci pořádanou ministrem životního prostředí Vietnamu. Pluli jsem po jezeře na lodi, hrála k tomu vietnamská kapela a servírovala se vietnamská jídla. Spousta různých mořských potvor a všechno se jedlo hůlkami.
25.9.2002
Přes den probíhala konference a večer jsme si s Ivanou zařídili na čtvrtek výlet na Ha Long Bay. Ivana měla nějakou jinou cestovku, než je v hotelu, takže to mělo stát pouze 20 dollarů. Pak jsem šli na večeři a povídali o všem možném i nemožném asi až do jedenácti.
26.9.2002
Ráno vstávám v šest hodin, dáme si s Ivanou rychle snídani a pak taxíkem jedeme do centra k cestovce, která organizuje výlet. Tam jsem si vyzkoušel místní záchod, což je něco strašného. Typický turecký a hygiena nulová. Pak nás tři hodiny vezli autobusem s jednou přestávkou na místě se suvenýry pro turisty. V Ha Long nás po počátečních zmatcích nalodili a vyrážíme na cestu. Po cestě jsme dostali oběd. Nudlovou polévku, smažené brambory, kuřecí maso s houbami a smaženou cibulí, rybu a rýži. Pak donesli pití a když jsme dojedli, tak to pití začali kasírovat, že prý není součástí výletu. Následovala prohlídka krasových jeskyní. Předpokládal jsem, že tam bude chladno a skoro jsem litoval, že jsem si sebou nevzal mikinu, ale bylo tam vedro a strašně vlhko. Pak jsme chvíli pluli lodí okolo ostrůvků v zálivu a podívali se motorovým člunem do dvou lagun, které byly přístupné po moři, protože byl odliv. Pak následoval návrat do přístavu, protože se blížil tajfun a návrat do Hanoje. Byl jsem docela utahaný a neměl jsem už chuť nic podnikat, ale po návratu do hotelu nás pozvali dva britové z konference na večeři do japonské restaurace. Jedl jsem něco co se jmenovalo „tepaniaki“. Zapíjeli jsme to vínem a na přípitek bylo saké. Bylo to úžasné. No a pak jsme šli ještě do baru na drink.
27.9.2002
Ráno jsem měl svoje tradiční problémy s trávicím ústrojím, protože jsem měl mít dopoledne přednášku. Dopadlo to docela dobře a dokonce, se rýsuje nějaká možná spolupráce s jedním člověkem z Německa. Po přednášce ze mne všechen stres spadnul. Po obědě byly poslední přednášky a slavnostní zakončení konference a závěrečná večeře u bazénu hotelu. Večer jsem se ještě šel vykoupat do bazénu a pak šel na výlet noční Hanojí.
28.9.2002
Ráno jsem po snídani vyrazil na nákup orchidejí. Byl jsem jako utržený z řetězu, protože se mi podařilo koupit spoustu květin za nižší cenu, než chtěli minule. Takže na zpět jsem šel ověšen jako vánoční stromeček. Teď to na pokoji vypadá jako v botanické zahradě, protože mám na okně deset různých druhů. Po obědě jsem ještě zašel do supermarketu a po cestě v par obchodech na suvenýry a v internetové kavárně. Večer jsem zašli do nějaké místní jídelny na polévku, která se jmenuje „fa“, a je to hovězí vývar s kousky masa a s nudlemi a čerstvým pórkem a kape se do toho trochu citrónu. Bylo to dobré, ale bylo toho moc.
29.9.2002
Ráno se mi nechtělo vůbec vstávat. Nakonec jsem se dokopal na snídani a pak k doplnění deníku. Oběd jsem si dal ve městě v restauraci. Bylo to nějaké pečené maso s houbami a cibulí v rýžovém papíru a druhé maso bylo něco jako sekaná a k tomu byly nudle. Nebylo to špatné, ale mně už nějak nechutnalo, začínal jsem být nervózní ze zítřejšího odletu. Ještě jsem zašel na čaj do jedné čajovny a pak do supermarketu. Nakoupil jsem zbývající suvenýry a zbytek odpoledne jsem strávil koupáním v hotelovém bazénu, koukáním na televizi a balením věcí. To mi dalo nejvíce práce, a hlavně jsem stále vymýšlel, jak vyřešit převoz orchidejí. Všechny jsem vyndal z květináčů, které tu musím nechat a dal je do igelitové tašky. Doufám, že to přežijí.
30.9.2002
Ráno jsem byl probuzen už o půl sedmé. Okolo deváté hodiny jsem šel na snídani a pak dobalil zbývající věci, vyfotil hotelovou zahradu a do dvanácti se díval na televizi. Taxíkem jsem dojel na letiště a doufal, že kontrola proběhne normálně a že mi nezabaví orchideje. Měl jsem štěstí. Vůbec se na nic nedívali ani neptali, takže jsem ve 14:15 šťastně odletěl do Singapuru. Tady byla bohužel šestihodinová pauza, kterou jsem neměl jak vyplnit, tak jsem dělal na počítači grafy do publikace s Avi Golanem. Okolo 22:30 začalo odbavování letu do Frankfurtu. Odlet je ve 23:50.
1.10.2002
Cesta probíhala strašně pomalu. Měl jsem pocit, že to nikdy neskončí. Snažil jsem se spát, ale moc to nešlo, protože jsem měl uplně ztuhlé nohy a otlačený zadek. Ráno asi v šest hodin jsem vystoupil na letišti ve Frankfurtu a bloudil terminálem a hledal spoj do Prahy. Nakonec jsem byl uspěšný a šťastně jsem doletěl domů. Ani v Praze na letišti mně naštěstí nikdo nekontroloval, takže vše proběhlo v pořádku.
Copyright 2024 Petr Soudek