Le tour de Baltic aneb z deníčku šíleného cestovatele
Pá 15. 8. 1997
Je to bomba. Ne ta cesta, ikdyž ta taky, ale především je to bomba ohlášená na hlavním nádraží, která způsobuje chaos a zmatek nejen v našich hlavách (neboť nám znemožňuje si koupit jízdenky), ale taky mezi cestujícími a vlakovými spoji, které získávají neskutečná zpoždění. To vše se "naštěstí" odehrává v 17:00 odpoledne, tedy třiapůl hodiny před předpokládaným odjezdem. Sraz je o půl osmé, ale do čtvrt na devět sedíme před dohodnutou cestovkou sami, jako poslední mohykáni. Vláďa přibíhá až po této době, ale bez Marty, kterou nemůže najít. Čas odjezdu se blíží, a tak se přesouváme na perón v naději, že i ona dívčina tam dorazí. Šest minut před odjezdem se skutečně potkáváme, a Vláďa ještě na tři minuty odbíhá koupit pro slečnu a sebe jízdenky, aby potvrdil článek v MF Dnes o spoustě mladých atletických talentů. Vlak je neskutečně nacpaný, takže jsme i s batohy natěsnáni v chodbičce u WC, a jediný rozdíl ez tímto vlakem a třetí třídou v Egyptě je ten, že tu svítí světlo a nejedou s námi domácí zvířata, ikdyž tím si nejsem tak stoprocentně jist.
So 16. 8. 1997
Po půlnoci jsme s 25-i minutovým zpožděním v Olomouci, kde se trochu uvolnílo, a my se mohli přesunout dále do chodbičky, abychom nedočkavě, jako supi, čekali na Ostravu, jestli se neuvolní nějaké místo. Naše očekávání se naplnila a zabrali jsme pro sebe celé kupé. Těsně před hranicemi se mi podařilo na chvíli usnout, a tak jsem celníkům podával pas naprosto mechanicky a nic si nepamatuji. Spalo se mi hrozně špatně a usínat jsem, bohužel, začal až před Warszawou. Ostatní spali spánkem nespravedlivých a jsou čilí jako rybičky. Ve Warsawě jsme s hodinovým zpožděním. Kupujeme si místenky a uchylujeme se do azylu čekárny, kde snídáme. Pepa posnídal salám na tři dny dopředu, takže bude asi hladovět. Po sedmi hodinách strávených v činorodém ruchu (spánkem) na lavičkách v čekárně, konečně v 14:52 odjíždíme z Warszawy. Ve vlaku jsem se blýsknul svojí bezchybnou polštinou, když jsem nekompromisně oznámil čtyřem polkám v našem kupé, že máme mistenky. Zřejmě je můj dokonalý akcent a bezchybná výslovnost natolik zmátly, že vyklidily celé kupéčko, ikdyž jsme požadovali pouze čtyři místa. Cesta proběhla v klidu a na hranicích s Litvou byly ukojeny oba moje chtíče. Jeden po razítkách v pase a druhý po fotografii pohraničního plotu. Pak jsme si posunuli hodinky o hodinu dopředu a v Šeštokai přestoupili do Baltic Expresu. V 0:06 odjíždíme z kaunasu směr Lotyššsko a Estonsko.
Ne 17. 8. 1997
Podařilo se mi najít vhodné místo na zemi a tak jsem vytáhl spacák a usnul. Vzbudili mně až celníci na litevsko-lotyšských hranicích. Bohužel jsem nedostal žádné razítko a tak mne Marta v počtu razítek dostihla. Pak jsem se opět uložil a vzbudil se až ráno po sedmé hodině. Šel jsem si sednout na sedačku a za nějakou chvíli přišly lotyšsko-estonské hranice. Tentokrát mám dvě razítka. Zbytek cesty do Tallinnu, kam jsme přijeli ve 12:15, jsem proseděl a prospal na sedadle. Po nutné reorganizaci batohů v nádražní hale se vydáváme Starým městem ke klášteru dominikánů. Chvílemi vůbec nevím, v které ulici se nacházíme, ale tvářím se sebejistě, takže revolta je úspěšně zažehnána. Klášter jsme našli, ale otec Augustin má dovolenou a není v Estonsku. Jdeme se tedy najíst do města: Vláďa s Martou jdou vyměnit peníze, a já s Pepou mezi tím spořádáme sekaný řízek s hranolkama a navrch ještě hamburger. Patnáct minut po dojedení posledního sousta se Vláďa a Marta vracejí a jdeme na autobusové nádraží. Sebejisté vůdcovství se po čase změní v chaotické bloudění v neznámých ulicích, což se po čase provalí, a jsem donucen spolupracovat s mapou v průvodci. Nakonec se nám nádraží podaří najít a v 17:40 odjíždíme do Kuressaare na ostrově Saaremaa. Na místo přijíždíme už za tmy v 22 hodin a kousek za hradem v lesoparku stavíme stany a jdem spát. Pepa má ještě touhu jít k moři, a zatím co je pryč, nás objeví místní opilec, který se usadil před vchod našeho stanu a cosi vykřikoval v estonsštině. Byli jsme jako myšky, a tak ho to naštěstí po chvíli přestalo bavit a odešel pryč.
Po 18. 8. 1997
Ráno vstáváme o půl desáté, kdy sluníčko je již vysoko na obloze a vaříme polévku. Pak balíme a vydáváme se k hradu. Pepovi se podarilo na ISIC kartu koupit čtyři dětské lístky a tak můžeme vyrazit na prohlídku. V hradě je muzeum od prehistorických osídlení Estonska až po dnešek, a naštěstí i s ruskými cedulemi. Taky vycpaná zvířata, lisované rostliny, zkameněliny a minerály. Na nádvoří jsme posvačili a vydali se do města. Po návštěvě banky Hansapank (beze zbraní) a místní samoobsluhy a s plánem na další cestu vyrážíme na autobus. Autobus do Pangy jede v 17:15 a za hodinu je na místě. Konečně budem možná stanovat za světla. V 18:15 jsme v Panze a už uháníme k moři. Pepa samozřejmě, když spatřil mořskou hladinu, byl k neudržení, a i přes nános zahnívajících mořských chaluh na břehu, se prodral k vodě a čtvrt hodiny se v ní brouzdal. Ostatní jsme se na nej pouze dívali. Nikomu se do chaluh nechtělo. Pak jsme se vydali k útesům a Pepa s Martou šli nalézt snadný přístup na pláž a místo ke stanování. Postavení stanů pak bylo dílem chvíle (začínáme získávat grif) a pak... Pak voda, západ slunce a jídlo. Pak jsem šel spát, zatím co ostatní se šli ještě projít.
Út 19. 8. 1997
Ráno vstáváme opět až v 10:30 a pak se jdu umýt do moře a ostatni postupně také. K snídani (no spíš je to oběd) děláme vločky a pak se brouzdáme v moři. Pepa se rozhodl s Martou, že uvaří mušle, ale výsledek nebyl nijak chutný, protože nedojedli. Doufám, že jsou zdravotně pojištěni i proti škeblím. Pak následovalo další koupání a chvíli jsme se slunili na kamenech. S Pepou jsme uvařili gulášovou polévku, která ovšem měla konzistenci guláše, ale jíst se to dalo. Pak jsme si šli ještě někteří z nás vyfotit útesy a vzhůru na autobus. Cestou se zastavujeme ve stánku, kde jsem zakoupil vodu (vysokoútesovou přirážkou). Autobus odjíždí v 18:15 a jede pouze do Metskűly a odtud ted ymusíme pěšky směrem do Leisy. Na večer se ukládáme asi půl kilometru před Leisi na louce plné komárů. Ještě rychle vaříme bramborovou kaši a pak zdrháme zbaběle do stanů.
St 20. 8. 1997
Ráno vstáváme "brzo". Už v devět hodin ! Sluníčko svítilo málo a stany nechtěly schnout. Nakonec je přece jen baíme a vydáváme se na cestu. Po chvíli přicházíme na "náměstí" a zjišťujeme, že jsem tudíž spali v Leisi. V jednom krámě jsme vykoupili s Pepou všechny sladké hrozinkové housky. Po snídani v parčíku zjišťujeme, že autobus do Angly jede až v 16:30, a tak se vydáváme na cestu pěšky. Okolo dvanácté jsme u větrných mlýnů, pár fotek a další cesta dva kilometry ke Karja kirik, kde následuje delší lenošení v trávě a stravovací pauza. Nakonec se zvedáme a odcházíme směrem na Koikla což bylo sedm kilometrů a pak dalších pět na Ratba. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že autobus odjel před dvaceti minutami a další už dnes nepojede. Začli jsme tedy stopovat, což se po nějaké době setkalo s úspěchem. Pepa, Vláďa a Marta s batohy se vezli na korbě náklaďáku a já vedl "razgovor" v ruštině s řidičem v kabině. Domluva byla děsná, protože naše znalost tohoto jazyka byla zoufalá. Vysadil nás pět kilometrů před Oressari, a tak jsme šlapali pěšky. Kluci opět zkoušeli stopovat, což bylo po dvou kilometrech korunováno úspěchem, a už jsme si to hasili do Oressare. Marta cestou slíbila, že upeče puding s ostružinami. Zakotvili jsme na pobřeží. Všichni tři se šli koupat do moře, ale na mne byla voda příliš studená, a tak jsem smočil pouze nohy. Pak jsme si postavili stan, Pepa udelal oheň a bylo nám dobře. Pouze Vláďovi jakási estonská hladová kočka chtěla sežrat salám, ale Vláďa ho ubránil.
Čt 21. 8. 1997
Ráno vstáváme v deset. Je mírně pod mrakem, takže bude asi problém usušit stan. Nedaleko od nás zakempovalo pod širákem pár Čechů s Favoritem, ale ještě byli tuzí, když jsme odcházeli. Po snídani šel Pepa s Martou fotit lodě. Nakonec jsme se okolo dvanácté rozhoupali k odchodu a vyrazili do města. Zjistili jsme, že autobus jede v 14:20 a v 16:10 a tak jsme ještě měli spoustu času na prohlídku ruin hradu Maasilinna, asi čtyři kilometry od Oressare. Pepovi se podařilo zařídit v jedné sámošce, že nám pohlídali batohy, a tak se nám šlo snáz a rychleji. Ruiny jsou celé porostlé trávou a jalovcem a z dálky vypadají jako nějaký kopec. Pepa objevi díru do podzemí, takže jsme si mohli alespoň trochu prohlídnou vnitřek, ale doufám, že nejlépe si ho prohlídnu na fotkách, které jsem udělal uvnitř s bleskem. Zpět do Oressare jsme se vrátili asi o půl třetí, a první autobus už byl pryč. tak jsme s Pepinem uvařili polívku a čekáme na další autobus, zatímco Vláďa s Martou šli bloumat po městě. Autobus přijel už ve čtyři, a díky tomu jsem už nestihl koupit nic na jídlo. Cesta trvala dokonce kratší dobu než jsme ředpokládali, a v Tallinnu jsme byli už v 19:10. Zjistili jsme autobusy do Viitny v národním parku Lahemaa a pak vyrazili hledat nocleh na okraji města. Nakonec jsme jedno místo objevili, jen doufám, že noc proběhne v klidu.
Pá 22. 8. 1997
Budík na hodinkách pípá v 6:30, ale Pepu se mi podařilo dostat ze spacáku až v sedm. Během dvaceti minut je všechno sbaleno a odcházíme na autobusové nádraží uložit batohy do úschovny a pak hurá do centra. Na snídani se zastavujeme u McDonalda. Pak jdem do dominikánského kláštera, kde jsem chtěl zanechat vzkaz pro otce Augustina a vydáváme se po památkách. Marta je celá nedočkavá vidět pravoslavnou katedrálu a celou cestu se ptá, kdy už tam budem. Pak si s Pepou dáváme oběd v pizzerii a po zbývající prohlídce dvou památek všichni odcházíme směr autobus. Cestou ještě zastávka s supermarketu nakoupit jídlo na víkend, protože nevíme, jak jsou a zda vůbec jsou, v narodním parku otevreny obchody v sobotu a neděli. Autobus odjíždí i s námi v 16:30 a v 17:33 jsme ve Viitně. Cestou se k nám přidal jeden Germán, který nám tvrdil, že v šest jede z Viitny do Vôsu autobus, tak čekáme s ním. V 16:10 skutečně přijel, a tak jsme dojeli až k mořskému pobřeží. Informační centrum zavřené, campingy v nedohlednu a volné místo pro stanování bez lidí taky bez šance. Tak jsem zkusil zkontaktovat místní obyvatele a jedna paní nám nabídla, že můžem stanovat u ní na dvorku. Večer se jdem koupat. Jsou tu krásné písečné pláže, ale voda je studenější než na Saaremaa. Už za tmy jdem ještě do restaurace. Spát se ukládáme okolo jedenácté.
So 23. 8. 1997
Probouzím se už v osm a pak v devět, ale vstávám nakonec až o půl desáté, protože až od desítí je otevřeno infocentrum. Marta někam zmizela a nevrací se. Byla si ulevit na, pro mne doufám navždy, neznámém místě. V infocentru jsem si koupil mapu a pak se bez batohu, které jsme nechali v centru, vyrazili do Käsmu. Navštívili jsme mořské muzeum a zároveň jsme zjistili, že našim největším problémem jsou peníze, které nemáme kde vyměnit. Došli jsme až na ostrov a přebrodili se na travnatý ostrůvek, odkud jsme fotili ptáky. Pak jsme se vrátili do Käsmu a mně se podařilo vyměnit 10 DM v obchodě. Zjistil jse, že ubytování v kempu se pohybuje od 20 do 100 EEK na osobu a noc a v penziónech jsou ceny od 200 do 600 EEK. Z Käsmu jsme došli na rozcestí k jezeru a vydali se k němu. Od jezera to mělo být jen 100 metrů k pobřeží, ale mně se ho ani po téměř hodině a půl bloudění lesem nepodařilo najít. Zato jsem našel spoustu hub. Když jsem se vrátil k jezeru, zjistil jsem od ostatních, že k moři se jde tou druhou cestou a tak jsem se tam šel s Martou ještě podívat. A pak jsme všichni vyrazili zpět do Vôsu. Dorazili jsme v osm. V jednu chvíli hrozilo, že bude pršet, tak jsme rychle postavili sttany a udelali večeři. Boršč, na který jsem se celý den těšil, byl bohužel plný kopru, tak ho nakonec snědli zbývající tři členové naší výpravy a já jsem snědl Martě bramborovou kaši vylepšenou máslem a Vláďovým salámem. Pak jsem zalehl do stanu studoval průvodce a sledoval odchody a příchody ostatních.
Ne 24. 8. 1997
Ráno budím Pepu v osm, ikdyž vzhůru jsem byl už od sedmi. Dnes nesnídáme, ale pouze balíme a v 9:35 jede autobus Käsmu-Tallinn. Před jedenáctou přijíždíme na autobusové nádraží a jdeme přes město na nádraží vlakové. Tady si dáváme batoh do úschovny a po výměně estonských korun a litevských litů se dělíme a já se sám vydávám do města. Následuje prohlídka estonského národního muzea a luteránské bohoslužby v Pűhavaimu kirik. Pak jsem koupil tričko s obrázkem Tallinnu a v supermarketu pití a čokoládu. Nakonec jsem skončil v McDonaldovi na kafi. Následně jsem se vydal vyfotit pár domů ve městě a při cestě jsem nakoukl do Oleviste kirik, který byl zrovna otevřen, ale zamřížován. Pak jsem usedl v parku a přemýšlel co dál. Nakonec jsem se rozhodl jet do Konventu sv. Brigity. Na nádraží jsem zjistil, že tam jede autobus číslo 8 a řidiči jsem ukazal obrazek v průvodci a on mi řekl kdy vystoupit. Vstupné jsem nakonec díky svým smutným očím srazil na polovic (10 EEK) a po čtvrthodinové prohlídce jsem se vydal nazpátek. Na nádraží jsem si ještě stačil dát polévku Seljanka a v 16:45 jsem na místě srazu. Byl tak pouze Vláďa, protože Marta s Pepou přišli samozřejmě pozdě. Vyzvedli jsme bágly a nastoupili do vlaku. Odjezd 17:20 Baltic expresem. Vedle mne si sedl angličan, takže o angličtinu a zábavu v průběhu cesty mám postaráno. O půlnoci jsme v Rize.
Po 25. 8. 1997
Do Šiauliai jsme přijeli ve tři hodiny a hned stavíme stany v parku vedle nádraží. Vůbec se mi nedaři usnout a slyším každý projíždějící nákladní vlak. Vstáváme v osm a odchod na autobusove nádraží chytit spoj na Križiu kalnas (Křížovou horu). Autobus odjíždí v 9:30. Zpateční jede v 10:37, ale ten už jsme nestihli. Tak jsme po prohlídce ukecali polskou výpravu původců z Malborku, aby nás svezli zpět do Šiauliai. Pak jsme si Pepa Marta a já dali oběd v jídelně u autobusového nádraží (cepelynai su mesu ir naturalis pomidorai). Autobus do Telšiai jede v 14:15. Po cestě se nám přetrhl klínový řemen a vyvařili jsme část vody z chladiče, takže jsme dojeli se zpožděním. Další autobus z Telšiai na rozcesti ke Gadunavu jede v 16:30 a pak jdeme dva kilometry pěšky do vesnice. Zde se nám nabídli lidi s koňským povozem, že nás odvezou až k Benasovi. Benas byl naštěstí doma a tak s námi šel s kolem k jezeru se koupat. Večer ještě přivezl domácí mléko a sýr. Postavili jsme stany a šli spát, protože jsme chtěli vstávat v šest ráno.
Út 26. 8. 1997
Ráno jsem se probudil v 6:26 a usoudil, že už nemá cenu autobus stíhat, neboť je nedostižitelný. Tak jsem se otočil na druhý bok,šťouchl do Pepy, abych mu to sdělil a spal jsem dále. Vstávali jsme až v 10:15. Marta slíbila, že udělá vločky ke snídani. Pak ovšem blbla a půl jich rozlila do trávy. Okolo dvanácté začínáme balit. Potom se vydáváme cestou necestou zpět do Gadunavas, kam jsme došli asi ve tři hodiny a čas do 16:25 trávíme ve stínu javoru na autobusové zastávce jídlem a pitím (nebo-li vydatnou konzumací kilojoulů). Autobusem odjíždíme do Telšiai a pak vlakem v 18:09 do Klaipedy. Stíháme zde trajekt v 21:15 do Smyltine na Kuršské kose. Nakonec se bez stanů ukládáme v lese k spánku, ale nemůžu vůbec zaspat.
St 27. 8. 1997
Ráno jsem co chvíli vzhůru a usínám pořádně až okolo osmé hodiny. Vstáváme v deset a já se jdu s Vláďou podívat na pláž. Po návratu se všichni vydáváme hledat centrum národního parku, což je nakonec ověnčeno úspěchem. Zjistili jsme, že raketa jezdí a má odjezd v 13:30. Tak a teď do mořského muzea na tučňáky a tuleně. Pepa si velmi rozuměl s tučňáky a ti přes sklo s jeho slaměným kloboukem. Ve 15:15 odjíždíme do Juodkrante do muzea dřevěných skulptur na Raganu kalnas. V 18:30 pak do Preily, ale po zjištění, že zde nic zajímavého není a žádná písečná duna v dohledu, tak odtud ve 20:20 odjíždíme do Nidy. Po delším hledání noclehu, kdy jsme ohrožováni obrovskými mraky hrozivě bzučících komárů nezvyklé velikosti (tedy za dva roky se nic nezměnilo), se ukládáme na vzdáleném molu, kam stavíme stan, a kde není hmyzu tak mnoho. Bleskově zaujímám polohu horizontální a usínám.
Čt 28. 8. 1997
Ráno budík pípá v 6:46 a Pepu se mi nedaří vyburcovat. Teprve až v 7:20 se mi ho podaří vykopat ze stanu. Pak balíme věci a v 8:20 jsme ve městě, ale všude je zavřeno. Nakonec Pepa nalezl jednu otevřenou kavárnu, kde si dáváme snídani. Pak směníme nějaké peníze, abychom měli na raketu a po chvíli pobíhání mezi pokladnou rakety a informačním centrem, se nám podaří batohy zanechat v infocentru. Odcházíme na písečné duny. Okolo 12:30 se vracíme koupit lístky, ale na Vláďu již nezbyl, tak musí zkusit přijít až v 14:30, kdy slaví úspěch a mává na nás lístkem. Raketa odjíždí v 15:30, ale ještě před tím jsem zkonzumoval šaltysbastyčiu a hranolky. Cesta probíhá klidně a jednu dobu dokonce v družném hovoru s litevcem v ruštině. V Kaunasu jsme asi o půl osmé a jdem pěšky přes centrum na nádraží. Po cestě Pepa sděluje, že pojede domů a tak z nádraží směr Vilnius odjíždí pouze Vláďa s Martou a já zůstávám s ním. Ovšem po prostudování jízdních řádů ve mně hlodá červíček, jestli nemám jet do Vilniusu také. No uvidíme, je teprve půlnoc.
Pá 29. 8. 1997
Nakonec jsem nejel. Ráno v 5:49 odjíždíme směrem na Šeštokai a dále do Polska. Ve Warszawě máme spoustu času, tak jdeme prohlídnout trh a Staré město se zámkem. Na zpáteční cestě se zastavujeme ještě v kavárně na kafe a zmrzlinu. Pak opět na nádraží a hurá do Čech. Někdy okolo půlnoci překračujeme hranice.
So 30. 8. 1997
Do Prahy přijíždíme okolo šesté ráno. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, ale stálo to za to.
KONEC
Je to bomba. Ne ta cesta, ikdyž ta taky, ale především je to bomba ohlášená na hlavním nádraží, která způsobuje chaos a zmatek nejen v našich hlavách (neboť nám znemožňuje si koupit jízdenky), ale taky mezi cestujícími a vlakovými spoji, které získávají neskutečná zpoždění. To vše se "naštěstí" odehrává v 17:00 odpoledne, tedy třiapůl hodiny před předpokládaným odjezdem. Sraz je o půl osmé, ale do čtvrt na devět sedíme před dohodnutou cestovkou sami, jako poslední mohykáni. Vláďa přibíhá až po této době, ale bez Marty, kterou nemůže najít. Čas odjezdu se blíží, a tak se přesouváme na perón v naději, že i ona dívčina tam dorazí. Šest minut před odjezdem se skutečně potkáváme, a Vláďa ještě na tři minuty odbíhá koupit pro slečnu a sebe jízdenky, aby potvrdil článek v MF Dnes o spoustě mladých atletických talentů. Vlak je neskutečně nacpaný, takže jsme i s batohy natěsnáni v chodbičce u WC, a jediný rozdíl ez tímto vlakem a třetí třídou v Egyptě je ten, že tu svítí světlo a nejedou s námi domácí zvířata, ikdyž tím si nejsem tak stoprocentně jist.
So 16. 8. 1997
Po půlnoci jsme s 25-i minutovým zpožděním v Olomouci, kde se trochu uvolnílo, a my se mohli přesunout dále do chodbičky, abychom nedočkavě, jako supi, čekali na Ostravu, jestli se neuvolní nějaké místo. Naše očekávání se naplnila a zabrali jsme pro sebe celé kupé. Těsně před hranicemi se mi podařilo na chvíli usnout, a tak jsem celníkům podával pas naprosto mechanicky a nic si nepamatuji. Spalo se mi hrozně špatně a usínat jsem, bohužel, začal až před Warszawou. Ostatní spali spánkem nespravedlivých a jsou čilí jako rybičky. Ve Warsawě jsme s hodinovým zpožděním. Kupujeme si místenky a uchylujeme se do azylu čekárny, kde snídáme. Pepa posnídal salám na tři dny dopředu, takže bude asi hladovět. Po sedmi hodinách strávených v činorodém ruchu (spánkem) na lavičkách v čekárně, konečně v 14:52 odjíždíme z Warszawy. Ve vlaku jsem se blýsknul svojí bezchybnou polštinou, když jsem nekompromisně oznámil čtyřem polkám v našem kupé, že máme mistenky. Zřejmě je můj dokonalý akcent a bezchybná výslovnost natolik zmátly, že vyklidily celé kupéčko, ikdyž jsme požadovali pouze čtyři místa. Cesta proběhla v klidu a na hranicích s Litvou byly ukojeny oba moje chtíče. Jeden po razítkách v pase a druhý po fotografii pohraničního plotu. Pak jsme si posunuli hodinky o hodinu dopředu a v Šeštokai přestoupili do Baltic Expresu. V 0:06 odjíždíme z kaunasu směr Lotyššsko a Estonsko.
Ne 17. 8. 1997
Podařilo se mi najít vhodné místo na zemi a tak jsem vytáhl spacák a usnul. Vzbudili mně až celníci na litevsko-lotyšských hranicích. Bohužel jsem nedostal žádné razítko a tak mne Marta v počtu razítek dostihla. Pak jsem se opět uložil a vzbudil se až ráno po sedmé hodině. Šel jsem si sednout na sedačku a za nějakou chvíli přišly lotyšsko-estonské hranice. Tentokrát mám dvě razítka. Zbytek cesty do Tallinnu, kam jsme přijeli ve 12:15, jsem proseděl a prospal na sedadle. Po nutné reorganizaci batohů v nádražní hale se vydáváme Starým městem ke klášteru dominikánů. Chvílemi vůbec nevím, v které ulici se nacházíme, ale tvářím se sebejistě, takže revolta je úspěšně zažehnána. Klášter jsme našli, ale otec Augustin má dovolenou a není v Estonsku. Jdeme se tedy najíst do města: Vláďa s Martou jdou vyměnit peníze, a já s Pepou mezi tím spořádáme sekaný řízek s hranolkama a navrch ještě hamburger. Patnáct minut po dojedení posledního sousta se Vláďa a Marta vracejí a jdeme na autobusové nádraží. Sebejisté vůdcovství se po čase změní v chaotické bloudění v neznámých ulicích, což se po čase provalí, a jsem donucen spolupracovat s mapou v průvodci. Nakonec se nám nádraží podaří najít a v 17:40 odjíždíme do Kuressaare na ostrově Saaremaa. Na místo přijíždíme už za tmy v 22 hodin a kousek za hradem v lesoparku stavíme stany a jdem spát. Pepa má ještě touhu jít k moři, a zatím co je pryč, nás objeví místní opilec, který se usadil před vchod našeho stanu a cosi vykřikoval v estonsštině. Byli jsme jako myšky, a tak ho to naštěstí po chvíli přestalo bavit a odešel pryč.
Po 18. 8. 1997
Ráno vstáváme o půl desáté, kdy sluníčko je již vysoko na obloze a vaříme polévku. Pak balíme a vydáváme se k hradu. Pepovi se podarilo na ISIC kartu koupit čtyři dětské lístky a tak můžeme vyrazit na prohlídku. V hradě je muzeum od prehistorických osídlení Estonska až po dnešek, a naštěstí i s ruskými cedulemi. Taky vycpaná zvířata, lisované rostliny, zkameněliny a minerály. Na nádvoří jsme posvačili a vydali se do města. Po návštěvě banky Hansapank (beze zbraní) a místní samoobsluhy a s plánem na další cestu vyrážíme na autobus. Autobus do Pangy jede v 17:15 a za hodinu je na místě. Konečně budem možná stanovat za světla. V 18:15 jsme v Panze a už uháníme k moři. Pepa samozřejmě, když spatřil mořskou hladinu, byl k neudržení, a i přes nános zahnívajících mořských chaluh na břehu, se prodral k vodě a čtvrt hodiny se v ní brouzdal. Ostatní jsme se na nej pouze dívali. Nikomu se do chaluh nechtělo. Pak jsme se vydali k útesům a Pepa s Martou šli nalézt snadný přístup na pláž a místo ke stanování. Postavení stanů pak bylo dílem chvíle (začínáme získávat grif) a pak... Pak voda, západ slunce a jídlo. Pak jsem šel spát, zatím co ostatní se šli ještě projít.
Út 19. 8. 1997
Ráno vstáváme opět až v 10:30 a pak se jdu umýt do moře a ostatni postupně také. K snídani (no spíš je to oběd) děláme vločky a pak se brouzdáme v moři. Pepa se rozhodl s Martou, že uvaří mušle, ale výsledek nebyl nijak chutný, protože nedojedli. Doufám, že jsou zdravotně pojištěni i proti škeblím. Pak následovalo další koupání a chvíli jsme se slunili na kamenech. S Pepou jsme uvařili gulášovou polévku, která ovšem měla konzistenci guláše, ale jíst se to dalo. Pak jsme si šli ještě někteří z nás vyfotit útesy a vzhůru na autobus. Cestou se zastavujeme ve stánku, kde jsem zakoupil vodu (vysokoútesovou přirážkou). Autobus odjíždí v 18:15 a jede pouze do Metskűly a odtud ted ymusíme pěšky směrem do Leisy. Na večer se ukládáme asi půl kilometru před Leisi na louce plné komárů. Ještě rychle vaříme bramborovou kaši a pak zdrháme zbaběle do stanů.
St 20. 8. 1997
Ráno vstáváme "brzo". Už v devět hodin ! Sluníčko svítilo málo a stany nechtěly schnout. Nakonec je přece jen baíme a vydáváme se na cestu. Po chvíli přicházíme na "náměstí" a zjišťujeme, že jsem tudíž spali v Leisi. V jednom krámě jsme vykoupili s Pepou všechny sladké hrozinkové housky. Po snídani v parčíku zjišťujeme, že autobus do Angly jede až v 16:30, a tak se vydáváme na cestu pěšky. Okolo dvanácté jsme u větrných mlýnů, pár fotek a další cesta dva kilometry ke Karja kirik, kde následuje delší lenošení v trávě a stravovací pauza. Nakonec se zvedáme a odcházíme směrem na Koikla což bylo sedm kilometrů a pak dalších pět na Ratba. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že autobus odjel před dvaceti minutami a další už dnes nepojede. Začli jsme tedy stopovat, což se po nějaké době setkalo s úspěchem. Pepa, Vláďa a Marta s batohy se vezli na korbě náklaďáku a já vedl "razgovor" v ruštině s řidičem v kabině. Domluva byla děsná, protože naše znalost tohoto jazyka byla zoufalá. Vysadil nás pět kilometrů před Oressari, a tak jsme šlapali pěšky. Kluci opět zkoušeli stopovat, což bylo po dvou kilometrech korunováno úspěchem, a už jsme si to hasili do Oressare. Marta cestou slíbila, že upeče puding s ostružinami. Zakotvili jsme na pobřeží. Všichni tři se šli koupat do moře, ale na mne byla voda příliš studená, a tak jsem smočil pouze nohy. Pak jsme si postavili stan, Pepa udelal oheň a bylo nám dobře. Pouze Vláďovi jakási estonská hladová kočka chtěla sežrat salám, ale Vláďa ho ubránil.
Čt 21. 8. 1997
Ráno vstáváme v deset. Je mírně pod mrakem, takže bude asi problém usušit stan. Nedaleko od nás zakempovalo pod širákem pár Čechů s Favoritem, ale ještě byli tuzí, když jsme odcházeli. Po snídani šel Pepa s Martou fotit lodě. Nakonec jsme se okolo dvanácté rozhoupali k odchodu a vyrazili do města. Zjistili jsme, že autobus jede v 14:20 a v 16:10 a tak jsme ještě měli spoustu času na prohlídku ruin hradu Maasilinna, asi čtyři kilometry od Oressare. Pepovi se podařilo zařídit v jedné sámošce, že nám pohlídali batohy, a tak se nám šlo snáz a rychleji. Ruiny jsou celé porostlé trávou a jalovcem a z dálky vypadají jako nějaký kopec. Pepa objevi díru do podzemí, takže jsme si mohli alespoň trochu prohlídnou vnitřek, ale doufám, že nejlépe si ho prohlídnu na fotkách, které jsem udělal uvnitř s bleskem. Zpět do Oressare jsme se vrátili asi o půl třetí, a první autobus už byl pryč. tak jsme s Pepinem uvařili polívku a čekáme na další autobus, zatímco Vláďa s Martou šli bloumat po městě. Autobus přijel už ve čtyři, a díky tomu jsem už nestihl koupit nic na jídlo. Cesta trvala dokonce kratší dobu než jsme ředpokládali, a v Tallinnu jsme byli už v 19:10. Zjistili jsme autobusy do Viitny v národním parku Lahemaa a pak vyrazili hledat nocleh na okraji města. Nakonec jsme jedno místo objevili, jen doufám, že noc proběhne v klidu.
Pá 22. 8. 1997
Budík na hodinkách pípá v 6:30, ale Pepu se mi podařilo dostat ze spacáku až v sedm. Během dvaceti minut je všechno sbaleno a odcházíme na autobusové nádraží uložit batohy do úschovny a pak hurá do centra. Na snídani se zastavujeme u McDonalda. Pak jdem do dominikánského kláštera, kde jsem chtěl zanechat vzkaz pro otce Augustina a vydáváme se po památkách. Marta je celá nedočkavá vidět pravoslavnou katedrálu a celou cestu se ptá, kdy už tam budem. Pak si s Pepou dáváme oběd v pizzerii a po zbývající prohlídce dvou památek všichni odcházíme směr autobus. Cestou ještě zastávka s supermarketu nakoupit jídlo na víkend, protože nevíme, jak jsou a zda vůbec jsou, v narodním parku otevreny obchody v sobotu a neděli. Autobus odjíždí i s námi v 16:30 a v 17:33 jsme ve Viitně. Cestou se k nám přidal jeden Germán, který nám tvrdil, že v šest jede z Viitny do Vôsu autobus, tak čekáme s ním. V 16:10 skutečně přijel, a tak jsme dojeli až k mořskému pobřeží. Informační centrum zavřené, campingy v nedohlednu a volné místo pro stanování bez lidí taky bez šance. Tak jsem zkusil zkontaktovat místní obyvatele a jedna paní nám nabídla, že můžem stanovat u ní na dvorku. Večer se jdem koupat. Jsou tu krásné písečné pláže, ale voda je studenější než na Saaremaa. Už za tmy jdem ještě do restaurace. Spát se ukládáme okolo jedenácté.
So 23. 8. 1997
Probouzím se už v osm a pak v devět, ale vstávám nakonec až o půl desáté, protože až od desítí je otevřeno infocentrum. Marta někam zmizela a nevrací se. Byla si ulevit na, pro mne doufám navždy, neznámém místě. V infocentru jsem si koupil mapu a pak se bez batohu, které jsme nechali v centru, vyrazili do Käsmu. Navštívili jsme mořské muzeum a zároveň jsme zjistili, že našim největším problémem jsou peníze, které nemáme kde vyměnit. Došli jsme až na ostrov a přebrodili se na travnatý ostrůvek, odkud jsme fotili ptáky. Pak jsme se vrátili do Käsmu a mně se podařilo vyměnit 10 DM v obchodě. Zjistil jse, že ubytování v kempu se pohybuje od 20 do 100 EEK na osobu a noc a v penziónech jsou ceny od 200 do 600 EEK. Z Käsmu jsme došli na rozcestí k jezeru a vydali se k němu. Od jezera to mělo být jen 100 metrů k pobřeží, ale mně se ho ani po téměř hodině a půl bloudění lesem nepodařilo najít. Zato jsem našel spoustu hub. Když jsem se vrátil k jezeru, zjistil jsem od ostatních, že k moři se jde tou druhou cestou a tak jsem se tam šel s Martou ještě podívat. A pak jsme všichni vyrazili zpět do Vôsu. Dorazili jsme v osm. V jednu chvíli hrozilo, že bude pršet, tak jsme rychle postavili sttany a udelali večeři. Boršč, na který jsem se celý den těšil, byl bohužel plný kopru, tak ho nakonec snědli zbývající tři členové naší výpravy a já jsem snědl Martě bramborovou kaši vylepšenou máslem a Vláďovým salámem. Pak jsem zalehl do stanu studoval průvodce a sledoval odchody a příchody ostatních.
Ne 24. 8. 1997
Ráno budím Pepu v osm, ikdyž vzhůru jsem byl už od sedmi. Dnes nesnídáme, ale pouze balíme a v 9:35 jede autobus Käsmu-Tallinn. Před jedenáctou přijíždíme na autobusové nádraží a jdeme přes město na nádraží vlakové. Tady si dáváme batoh do úschovny a po výměně estonských korun a litevských litů se dělíme a já se sám vydávám do města. Následuje prohlídka estonského národního muzea a luteránské bohoslužby v Pűhavaimu kirik. Pak jsem koupil tričko s obrázkem Tallinnu a v supermarketu pití a čokoládu. Nakonec jsem skončil v McDonaldovi na kafi. Následně jsem se vydal vyfotit pár domů ve městě a při cestě jsem nakoukl do Oleviste kirik, který byl zrovna otevřen, ale zamřížován. Pak jsem usedl v parku a přemýšlel co dál. Nakonec jsem se rozhodl jet do Konventu sv. Brigity. Na nádraží jsem zjistil, že tam jede autobus číslo 8 a řidiči jsem ukazal obrazek v průvodci a on mi řekl kdy vystoupit. Vstupné jsem nakonec díky svým smutným očím srazil na polovic (10 EEK) a po čtvrthodinové prohlídce jsem se vydal nazpátek. Na nádraží jsem si ještě stačil dát polévku Seljanka a v 16:45 jsem na místě srazu. Byl tak pouze Vláďa, protože Marta s Pepou přišli samozřejmě pozdě. Vyzvedli jsme bágly a nastoupili do vlaku. Odjezd 17:20 Baltic expresem. Vedle mne si sedl angličan, takže o angličtinu a zábavu v průběhu cesty mám postaráno. O půlnoci jsme v Rize.
Po 25. 8. 1997
Do Šiauliai jsme přijeli ve tři hodiny a hned stavíme stany v parku vedle nádraží. Vůbec se mi nedaři usnout a slyším každý projíždějící nákladní vlak. Vstáváme v osm a odchod na autobusove nádraží chytit spoj na Križiu kalnas (Křížovou horu). Autobus odjíždí v 9:30. Zpateční jede v 10:37, ale ten už jsme nestihli. Tak jsme po prohlídce ukecali polskou výpravu původců z Malborku, aby nás svezli zpět do Šiauliai. Pak jsme si Pepa Marta a já dali oběd v jídelně u autobusového nádraží (cepelynai su mesu ir naturalis pomidorai). Autobus do Telšiai jede v 14:15. Po cestě se nám přetrhl klínový řemen a vyvařili jsme část vody z chladiče, takže jsme dojeli se zpožděním. Další autobus z Telšiai na rozcesti ke Gadunavu jede v 16:30 a pak jdeme dva kilometry pěšky do vesnice. Zde se nám nabídli lidi s koňským povozem, že nás odvezou až k Benasovi. Benas byl naštěstí doma a tak s námi šel s kolem k jezeru se koupat. Večer ještě přivezl domácí mléko a sýr. Postavili jsme stany a šli spát, protože jsme chtěli vstávat v šest ráno.
Út 26. 8. 1997
Ráno jsem se probudil v 6:26 a usoudil, že už nemá cenu autobus stíhat, neboť je nedostižitelný. Tak jsem se otočil na druhý bok,šťouchl do Pepy, abych mu to sdělil a spal jsem dále. Vstávali jsme až v 10:15. Marta slíbila, že udělá vločky ke snídani. Pak ovšem blbla a půl jich rozlila do trávy. Okolo dvanácté začínáme balit. Potom se vydáváme cestou necestou zpět do Gadunavas, kam jsme došli asi ve tři hodiny a čas do 16:25 trávíme ve stínu javoru na autobusové zastávce jídlem a pitím (nebo-li vydatnou konzumací kilojoulů). Autobusem odjíždíme do Telšiai a pak vlakem v 18:09 do Klaipedy. Stíháme zde trajekt v 21:15 do Smyltine na Kuršské kose. Nakonec se bez stanů ukládáme v lese k spánku, ale nemůžu vůbec zaspat.
St 27. 8. 1997
Ráno jsem co chvíli vzhůru a usínám pořádně až okolo osmé hodiny. Vstáváme v deset a já se jdu s Vláďou podívat na pláž. Po návratu se všichni vydáváme hledat centrum národního parku, což je nakonec ověnčeno úspěchem. Zjistili jsme, že raketa jezdí a má odjezd v 13:30. Tak a teď do mořského muzea na tučňáky a tuleně. Pepa si velmi rozuměl s tučňáky a ti přes sklo s jeho slaměným kloboukem. Ve 15:15 odjíždíme do Juodkrante do muzea dřevěných skulptur na Raganu kalnas. V 18:30 pak do Preily, ale po zjištění, že zde nic zajímavého není a žádná písečná duna v dohledu, tak odtud ve 20:20 odjíždíme do Nidy. Po delším hledání noclehu, kdy jsme ohrožováni obrovskými mraky hrozivě bzučících komárů nezvyklé velikosti (tedy za dva roky se nic nezměnilo), se ukládáme na vzdáleném molu, kam stavíme stan, a kde není hmyzu tak mnoho. Bleskově zaujímám polohu horizontální a usínám.
Čt 28. 8. 1997
Ráno budík pípá v 6:46 a Pepu se mi nedaří vyburcovat. Teprve až v 7:20 se mi ho podaří vykopat ze stanu. Pak balíme věci a v 8:20 jsme ve městě, ale všude je zavřeno. Nakonec Pepa nalezl jednu otevřenou kavárnu, kde si dáváme snídani. Pak směníme nějaké peníze, abychom měli na raketu a po chvíli pobíhání mezi pokladnou rakety a informačním centrem, se nám podaří batohy zanechat v infocentru. Odcházíme na písečné duny. Okolo 12:30 se vracíme koupit lístky, ale na Vláďu již nezbyl, tak musí zkusit přijít až v 14:30, kdy slaví úspěch a mává na nás lístkem. Raketa odjíždí v 15:30, ale ještě před tím jsem zkonzumoval šaltysbastyčiu a hranolky. Cesta probíhá klidně a jednu dobu dokonce v družném hovoru s litevcem v ruštině. V Kaunasu jsme asi o půl osmé a jdem pěšky přes centrum na nádraží. Po cestě Pepa sděluje, že pojede domů a tak z nádraží směr Vilnius odjíždí pouze Vláďa s Martou a já zůstávám s ním. Ovšem po prostudování jízdních řádů ve mně hlodá červíček, jestli nemám jet do Vilniusu také. No uvidíme, je teprve půlnoc.
Pá 29. 8. 1997
Nakonec jsem nejel. Ráno v 5:49 odjíždíme směrem na Šeštokai a dále do Polska. Ve Warszawě máme spoustu času, tak jdeme prohlídnout trh a Staré město se zámkem. Na zpáteční cestě se zastavujeme ještě v kavárně na kafe a zmrzlinu. Pak opět na nádraží a hurá do Čech. Někdy okolo půlnoci překračujeme hranice.
So 30. 8. 1997
Do Prahy přijíždíme okolo šesté ráno. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, ale stálo to za to.
KONEC
Copyright 2024 Petr Soudek