RNDr. Mgr. Petr Soudek, Ph.D.

Dovolená v Tunisku

Letos jsem se poprvé vypravil na dovolenou s cestovní kanceláří, abych si odpočinul a mohl si lidově řečeno “válet šunky u moře” a o nic se nestarat. Samozřejmě, že to nelze vydržet celych čtrnáct dní a tak jsme podnikli s mým přítelem několik výletů do okolí. Nezapomenutelný dojem na nás učinil arabský bazar. Procházíte úzkou uličkou plnou malinkatých krámků, kde se chvílemi mísí hnilobný zápach s vůní vonných tyčinek. Odevšad je slyšet typické orientální písně a vy máte oči neustále na stopkách, jak se rozhlížíte po okolí. Ze všech stran se ozývá: "Welcome, welcome", "Hallo, my friend", "Where are you from?". Nesměle odpovídáte, že z České republiky, a když vidíte nechápavý výraz v očích, zkoušíte ještě Czechoslovakia. Někteří stejně vůbec netuší, kde to je, ale jsou schopni vám tvrdit s úsměvem ve tváři, že tam žijí dobří lidé, a že je to dobrá země, a přitom vás nenápadně lákají do svého obchůdku. Ceny jsou vždy přemrštěné a cenovku byste také marně hledali. Pokud nechcete nic koupit, je nejlepší dělat hluchého, slepého a němého a prodávajícího totálně ignorovat. Pokud jste však toho názoru, že peníze je nutno dát do oběhu, aby se nezkazily, a vstoupíte dovnitř, rozvine před vámi obchodník celé své umění prodat vám cokoli, i to, co jste původně vůbec neměli v úmyslu koupit. Pokud zaplatíte hned první cenu, kterou vám obchodník řekne, strašně ho tím sklamete, neboť rituál smlouvání o cenu patří neodmyslitelně ke každému obchodu, který se uzavírá. Ikdyž vám při smlouvání bude tvrdit, že na tak nízkou cenu přistupuje pouze kvůli vám, a že je žebrák, protože neuživí svoji rodinu, můžete si být jisti, že ještě stále dost na vás vydělal, protože jinak byste nic nekoupili.

A na konec jen příhodu, která sice nesouvisí s bazarem, ale s Tunisany ano. Jak jsem již napsal na začátku, jeli jsme s cestovkou, abychom měli větší pohodlí. To jsme ovšem netušili, že při našem odjezdu vyjde najevo, že cestovní kancelář za nás nezaplatila pobyt v hotelu, a že se staneme nedobrovolnými rukojmími místního hoteliéra. Ten prohlásil, že odjet můžeme teprve tehdy, až dostane z Čech fax s potvrzením bankovního převodu peněz na jeho účet. Letadlo mělo odletět asi za třičtvrtě hodiny, když nás nakonec propustil, aniž fax obdržel, protože měl strach z problémů, kdyby nám letadlo uletělo. Takže letadlo jsme stihli a v pořádku odletěli, ale tento zbytečný incident nám zbytečně pokazil závěr našeho pobytu.